Přihlásit se
Český a římský král Václav IV.
doba, duchovní proudy a umění v předhusitských Čechách v evropském kontextu

Historie


Diplomatické vztahy mezi českými zeměmi a Anglií v druhé polovině 14. století a jejich vliv na rozkvět výtvarného umění na dvoře Richarda II.

Autor: PhDr. Daniela Břízová, Ph.D.

Druhá polovina čtrnáctého století v Evropě byla obdobím dynamického rozvoje mezinárodních vztahů a zároveň rozkvětu dvorské kultury, jejíž internacionalitu soustavně přiživovala mobilita jednotlivců a skupin. Umělci a stavitelé, putující jednotlivě, nebo jako součást doprovodu významných šlechticů, sloužili při své snaze o zajištění svého živobytí přenosu uměleckých vlivů mezi dvory. Čilá sňatková politika významných evropských šlechtických rodin, která jako hustá síť provázala vzájemným příbuzenstvím tehdejší Evropu, patřila mezi důležité prostředky tohoto přenosu. Fenoménem putujících umělců lze vysvětlit častý výskyt cizorodých, zjevně importovaných, prvků v uměleckých dílech vzniklých v dvorských kruzích. Zajímavým příkladem tohoto uměleckého importu je otázka přenosu vlivů dvorského umění pěstovaného u dvora římského císaře Karla IV. ke dvoru anglického krále. Richard II., poslední z dynastie Plantagenetů, zasvětil mnoho času budování vskutku okázalého královského majestátu, v němž se hojně inspiroval slavnějšími a mocnějšími dvory, zejména francouzským. Milovník velkolepých slavností a rafinovaných dvorských ceremoniálů, Richard II. usiloval o uchování lesku a slávy plantagenetské dynastie, chovající jako cenné dědictví slavný vladařský odkaz Richardova děda Edwarda III. a vzpomínající rytířskou bravuru jeho otce zvaného Černý rytíř.

Anglie po roce 1300 zásluhou Richardových předchůdců získala silnější postavení na mezinárodní politické scéně a království posilovalo také díky válečným úspěchům v boji s bezprostředně sousedícími národy Velšanů a Irů. Anglie se v rukou Plantagenetů vzmáhala a dosáhla za vlády Edwarda III. postavení sebevědomého království. Dlouhodobé napětí v politických vztazích s Francouzi však zároveň přerostlo v nejdéle trvající konflikt středověku, Stoletou válku. I navzdory této pohromě, která zasáhla citelně zejména lidové vrstvy obou království, dvorská kultura z čilého styku diplomatických poselstev čerpala další podněty pro svůj utěšený rozvoj a francouzský vliv zůstal v anglickém umění výrazně patrný. Pokud lze říci, že Anglie byla v polovině čtrnáctého století na dobré cestě získat významnější mezinárodní postavení, české země již v té době zažívaly období své velké slávy díky osobnosti kosmopolitního, mimořádně vzdělaného a uměnímilovného Karla IV., syna Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, který učinil Prahu svým sídelním městem. Sláva a lesk Karlova dvora, kde se snoubily mnohé vlivy mezinárodní gotiky v umění i architektuře a který proslul nádherou a majestátem, měl značné mezinárodní renomé.

Anglický král Richard II. Plantagenet, se v roce 1382 oženil s dcerou římského císaře Karla, Annou. Jak se lze dočíst ze zápisu kronikářů a jak bude rozvedeno dále, tato volba nevěsty vzbudila mezi lidmi značný údiv. Lze vyvodit, jaké motivy mohly vést mladého Richarda a jeho rádce zvolit nevěstu, která sice pocházela ze starobylého rodu, ale nepřinášela velké věno? Jedna z opodstatněných teorií může být, že Richard jako milovník dvorské kultury chtěl sňatkem s nevěstou z jednoho z nejoslnivějších kontinentálních dvorů zvýšit svou prestiž. Anna si podle pramenů přivedla s sebou početný a nákladný doprovod, jehož součást mohli tvořit také umělci. Úlohou tohoto článku je vyvodit, zda tento politický sňatek může stát za některými importovanými výtvarnými projevy v anglickém výtvarném umění po roce 1377.

Není pochyb o tom, že mladý Richard byl dobře obeznámen s diplomatickými kontakty, které probíhaly mezi českými zeměmi a Anglií za vlády jeho děda Edwarda III. a jistě doputovaly k jeho uším také pověsti o rytířské bravuře a statečnosti Jana Lucemburského, jehož chválou nešetřili významní kronikáři Stoleté války, Jean le Bel a Jean Froissart.1 Nesporný kontakt a vzájemné povědomí mezi Janem a Edwardem zdokumentoval již Janův dvorní básník Guilaume de Machaut: Král Edward uslyšel, že vznešený Český král a jeho bratr hrabě Henegavský a mnoho francouzských pánů se mají setkat na turnaji v Condé-sur-l´Escaut. Jeho touha zúčastnit se turnaje a setkat se tímto pánem a s jeho bratrem i s ostatními byla taková, že byl k nezadržení. Obzvláště si přál se setkat s nejctihodnějším králem co kdy žil – se vznešeným, zdvořilým a štědrým králem českým. Otec Karla IV. Jan byl pro svou neohroženost a válečné úspěchy uznáván i později, přestože bojoval a padl v bitvě u Kresčaku po boku francouzského krále. Edward III, podle kronikáře Beneše Krabice z Weitmile dokonce prohlásil nad Janovým mrtvým tělem: „Dnes padla koruna rytířstva, nikdy nežil nikdo, kdo by se tomuto králi vyrovnal.“2

Uznání vůči otci jistě připravilo půdu pro spojenectví mezi Edwardem III. a Janovým synem Karlem, jehož politické ambice přesahovaly pozici vazalů francouzských králů, příslušející Lucemburkům po generace.3 Karel IV. jako schopný diplomat byl odhodlán získat korunu římského krále, kterou po smrti svého otce Jindřicha IV. nedokázal udržet jeho otec Jan. Karel, který toho času zastával pozici markraběte moravského, byl však schopný diplomat disponující skvělými politickými vazbami na papeže Klimenta VI. a strýce, kurfiřta Balduina Trevírského. Dovedl uchopit příležitost a využít nenadálého úmrtí císaře říše římské Ludvíka Bavora, příslušníka rodu Wittelsbachů k tomu, aby získal pro rod Lucemburků nazpět korunu římského krále. Následovník Ludvíka Bavora, jeho nejstarší syn Ludvík Braniborský, hořce nesl tuto politickou porážku a nemínil se s ní vyrovnat ani navzdory skutečnosti, že díky obvinění z hereze nemohl být římským králem zvolen. 4

Právě v okamžiku, kdy Ludvík Braniborský usiloval o obrácení politické situace ve svůj prospěch a začal hledat oponenta, kterého by proti Karlovi nasadil, se opět protnuly zájmy anglického a českého krále, protentokrát nikoliv na poli bitevním, nýbrž diplomatickém.5 Edward III. se v této situaci ukázal jako zdatný stratég.6 Na jedné straně vyjednával s poselstvem Ludvíka Braniborského, které se vypravilo do Anglie s cílem jej přesvědčit, aby zaujal pozici protikandidáta na krále římské říše, na druhé straně si umínil se naopak spojit s Karlem IV., který mu mohl lépe pomoci v jeho mocenském soupeření s francouzským králem Filipem VI. (1328-1350).7 Ludvík Braniborský, mylně přesvědčen o úspěchu svých jednání, vyvolal hlasování kurfiřtů a čtyři hlasy byly pro volbu Edwarda III. římským králem. Ten však již směřoval k politickému spojenectví, které z hlediska jeho mocenského postavení bylo mnohem více stěžejní a které hrálo významně do karet také jeho spojenci Karlovi, který byl ochoten toto nové spojenectví aktivně prosazovat.8 Smlouva o přátelství, podepsaná 23. dubna 1348 obsahovala Edwardův slib, že se nikdy nepostaví proti Římskému králi, pokud se nebude jednat o ochranu jeho vlastních práv v Anglii nebo na území Francie.9 První příležitost, ve které se tato nová politická strategie uplatnila, souvisela s Edwardovými nároky na dědictví Filipy Henegavské (Edwardovy choti) po jejím zesnulém bratrovi. Karel nárok Edwarda podpořil a dopomohl mu tak k získání území Henegavska. Pro Karla bylo spojenectví s Edwardem vítanou příležitostí jak pěstovat novou, na francouzském vlivu více nezávislou politiku a zejména pak prosazovat svůj vliv ve střední Evropě a rozehrát svou partii o získání koruny římského císaře.10

Spojenectví se ukázalo jako velmi účinné ve snaze omezit vliv francouzského krále a obapolně přínosné, jak se ukázalo v případě Edwardových nároků na území Henegavska a Karlových ambicí na získání koruny římského císaře. Politické svazky se utužovaly obvykle také svazky manželskými. Král Edward proto nabídl Karlovi za manželku svou dceru Isabelu, Karel však v té době upínal svůj zrak k oblastem v Porýní a vybral si s ohledem na tuto svou orientaci za ženu Annu Falckou.11 Na sklonku života Karel obnovil jednání o politickém sňatku s cílem stvrdit spojenectví s Anglií a za tímto účelem vybral svou dceru Annu z posledního manželství s Alžbětou Pomořanskou, narozenou 1366.12 Anna byla jako císařova dcera od mládí předmětem otcovy sňatkové politiky s celou řadou potencionálních kandidátů, jejichž politické vazby na říši byly pečlivě zvažovány.13 S úmrtím otce se však Annino postavení na dvoře proměnilo a její další osud spadl do klína jejího bratra Václava.

Karlův nástupce Václav IV., syn z manželství s Annou Svídnickou, nastoupil na trůn v roce 1378. Ponecháme-li stranou hodnocení vladařských dovedností mladého krále a spokojíme-li se s konstatováním, že se pokoušel usilovně následovat politickou linii svého otce, kterou na sklonku svého života ustavil, bude zřejmé, že politické spojenectví s Anglií neztratilo na svém významu a politická jednání o jeho stvrzení manželským svazkem mohla pokračovat. V Anglii rovněž velmi silného a charismatického panovníka Edwarda III. nahradil méně nadějný nástupce, jeho vnuk, mladý král Richard II. (1377-1399), syn Edwarda zvaného Černý rytíř. V období západního schizmatu bylo utužování politických vazeb mezi Anglií a říší římskou zájmem nejen obou zainteresovaných stran, nýbrž také římského papeže Urbana VI., který budoval svou mocenskou pozici právě snahou o posílení protifrancouzského bloku.14 Za účelem sjednání sňatku vyslal Urban VI. v roce 1380 papežského nuncia, kardinála Pilea. Obratná jednání papežova vyslance jistě významně dopomohla rozhodnutí anglické strany zvolit právě Annu, i když měl Richard na výběr z řady nevěst, obdařených výrazně větším věnem. Ještě mnohem pozoruhodnější než samotný fakt, že Richard nakonec rozhodl pojmout za manželku Annu, bylo jeho rozhodnutí za nevěstu vyplatit Václavovi značnou finanční částku. Tato skutečnost neušla pozornosti veřejnosti a kronikář Thomas Walsingham, později ve své kronice značně nevybíravým jazykem komentoval královo rozhodnutí.15 Lze bohužel pouze spekulovat, v jakém poměru byly jednotlivé vlivy na rozhodnutí Richarda pojmout za ženu Annu, zda největší vliv měly papežské zájmy, klika šlechticů obklopující Richarda, nebo snad Richardova snaha o větší samostatnost, která se naplno projevila za velkého povstání v roce 1381.

Richard, který nastoupil na anglický trůn ve svých deseti letech musel bezprostředně po svém pomazání čelit velkým výzvám, které by byly obtížné i pro vladaře o mnoho let staršího. Hlavní politickou silou byla proto v raných letech Richardovy vlády osobnost jeho strýce Jana z Gauntu, vévody z Lancasteru, který stál v čele kliky šlechticů jako neoficiální regent.16 Největším stínem nad anglickým královstvím byla hrozba spojená s odvěkými spory s Francouzi. V témže roce, kdy Richard nastoupil na trůn, vypršelo příměří a Anglie nebyla na případnou francouzskou invazi připravena. Bylo nezbytné vybrat nepřiměřeně vysoké daně, které by dokázaly pokrýt náklady na vojska a flotilu. Již tak špatné podmínky venkovského obyvatelstva dostoupily únosné meze a začala se množit povstání, která se šířila jako požár z Kentu a Essexu po celé Anglii.17 Právě rok 1381, který přinesl pro krále nepochybně šokující události, včetně usmrcení kancléře Simona ze Sudbury a bezprostřední ohrožení jeho vlastního života, byl zároveň první příležitostí, kdy se Richard sám chopil otěží a osud království vzal do svých rukou.18 Krátký proces, kterým Richard skoncoval s povstalci a tvrdou silou potlačil selské povstání, se mu stal výstrahou do budoucna a ponaučením, aby každý odpor potlačil v samotném zárodku. Šokující události roku 1381 se jistě podepsaly na Richardově sklonu k autoritářství.19

Richard brzy prokázal, že nezdědil politickou obratnost svého děda Edwarda III., který si dokázal rozdělováním titulů a majetků zavázat důležité šlechtice a docílit tak prospěšné rovnováhy mezi panovníkem a šlechtou. Richard protěžoval své příznivce z řad nižší šlechty a cíleně omezoval vliv významných šlechticů.20 Toto porušení dosavadních pořádků, systematická Richardova snaha o posilování vlastní pozice na úkor vysoké šlechty, která tradičně tvořila páteř feudálního zřízení, brzy vyústilo v otevřený odpor několika z takto stižených šlechticů označovaných jako „Lords Appelant“ v čele s vévodou z Gloucesteru.“21 Richard si ze vzpoury, která měla za následek popravu jeho rádců, odnesl odhodlání své politické oponenty odstranit z cesty a dosáhnout postavení natolik stabilního, aby již nemohl být nikdy ohrožen odporem svých více či méně urozených poddaných. Richardova neochvějná víra ve vlastní výlučnost a svrchovanost královského majestátu nalezla svůj výraz v mnoha projevech architektonických i výtvarných.22

Sňatek Richarda II. s Annou Lucemburskou v roce 1382 lze považovat za sine qua non přenosu jakýchkoliv kulturních či uměleckých podnětů z českých zemí do Anglie. Archivní materiály a prameny, které by mohly posloužit dokumentaci tohoto přenosu jsou však dochovány ve velmi omezené míře. Bezdětné manželství Richarda a Anny se nejevilo anglickým kronikářům zřejmě jako natolik zajímavé, aby mu věnovali zvláštní pozornost a poznámky roztroušené v kronikách a diplomatických listech dávají jen velmi nejasný obraz.23 Umělecko-historické analýze mohou zase posloužit výhradně velmi vzácně dochovaná umělecká díla z období Richardovy vlády, jejichž hodnocení je třeba opřít skoro výhradně o formální analýzu – metodu velmi obtížně ověřitelnou. Je proto třeba využít dobových paralel a dochovaných informací k nalezení pravděpodobné teorie, kterou může verifikovat pouze její vysoká pravděpodobnost. Lze říci, že pokud nedojde k objevu archivního materiálu nebo uměleckého díla, které by doplnilo genezi anglického umění tohoto období, bude výsledná teorie stále jen teorií.

Zmíněná skutečnost, že namísto věna, které by Anna měla přinést do anglické královské pokladnice, Václav IV. od Richarda zcela neobvykle přijal značnou sumu peněz, svědčí o tom, že v očích těch, kdo svazek za anglickou stranu vyjednávali, disponovala Anna kvalitami, kterými jiné potencionální nevěsty nedisponovaly. Pokud můžeme čtrnáctiletému Richardovi, který již čtyři roky seděl na anglickém trůně, připsat určité vlastní slovo v této věci, bylo by jistě pro něj vzhledem k jeho celoživotnímu akcentu na vlastní královský majestát a luxus svého dvora znakem prestiže získat nevěstu ze dvora Karla IV., jehož dvůr proslul svou velkolepostí a luxusem. O tom, že právě odlesk tohoto luxusu a kontinentálních způsobů přicestoval s Annou do Anglie svědčí také nerudná poznámka kronikáře, o tom, jak si Anna přivedla z Čech velkou družinu, kterou Angličané považovali za bandu extravagantních cizinců.24 Nepochybně tedy Annin urozený původ a prostředí její domoviny hrál klíčovou roli jak v její volbě jakožto Richardovy nevěsty, tak v následném formování dvorské kultury u Richardova dvora. Vzácné souznění, které vzniklo mezi oběma mladými manželi a vedlo k manželství, které v dvorských kruzích vynikalo mimořádnou vzájemnou náklonností, jistě skýtalo mnoho příležitostí k rozhovorům o dvorských způsobech, kultuře a umění Karlova dvora.25

Další střípek do mozaiky, vykreslující Annu jako kultivovanou a umění nakloněnou královnu lze dosadit také díky jejímu kontaktu s G. Chaucerem, kterého k Richardovu dvoru přivábil rozkvět kurtoazní kultury. Chaucer sám jistě znal chvalozpěvy Guillauma de Machault na Annina děda, krále Jana Lucemburského, stejně tak jako vynikající pověst římského císaře Karla IV., jejího otce jistě byly velmi nápomocny postavení Anny u Richardova dvora, kde jistě musela zaujímat pozici patronky umění a vznešených mravů.26 Chaucer, který strávil na dvoře Richarda II. řadu let, pro Annu napsal Legendu o dobrých ženách a vyznával kurtoazní kult sedmikrásky, který Anna prosazovala.27

Oficiální ceremoniály a protokol patří mezi oblasti, kde se vliv Anny, jakožto bezprostředního svědka slávy Karlova dvora, uplatnil nejvýznamněji. Zde se totiž zřetelně vynořuje podobnost mezi císařským dvorem Karla IV. a dvorem Richardovým. Oba panovníci chápali oficiální ceremoniály jako vynikající příležitost posílit svůj majestát a rafinovaně komponovaným a velkolepým programem těchto událostí posílit dojem výjimečnosti a majestátnosti. Richard ve své přemrštěné zálibě v monumentálních a majestátních projevech své královské svrchovanosti jistě Karla ještě předčil.28 Dosud se nepodařilo přesvědčivě doložit, jaké bylo inspirační východisko dynamického rozvoje ceremoniálních pravidel a protokolu za Richardovy vlády. Existují dva názorové proudy. Zastáncem teorie o pražském inspirační zdroji je G. Matthew, zastáncem pařížského původu je pak například N. Saul.29

Jako neméně důležité se v dochovaných pramenech jeví slavnosti, kterých se za Richardovy vlády odehrálo mnoho a v jejichž přípravě měla Anna jistě své slovo, ať se jednalo o sestavování programu, výtvarnou výzdobu nebo užití ikonografických motivů. Anna se prokazatelně účastnila oficiálního smíření s městem Londýnem, které bylo skutečně velkolepým představením, vedeným s mnoha efekty a pompézními proklamacemi.30 Annin řád sedmikrásky sloužil k inscenaci děje příběhu prostřednictvím tanců, galantní poezie a převleků.31 Jakkoliv je zřejmé, že Plantageneti byli přirozeně navázání na své francouzské kořeny a inspirace v oblasti kultury nepochybně nabízela ve sféře oficialit a ceremoniálů mnoho zdrojů, není nepřípadné zohlednit právě Anninu roli, jakožto exponentku slavného dvora Karla IV., která mohla nesporně přispět rozvoji dvorských způsobů, kurtoazie i oficiálních událostí.

Na předcházejících stranách bylo vyloženo, jak sňatek Richarda II. s Annou Lucemburskou mohl přispět rozvoji ceremoniálu, kurtoazních způsobů a kultury na Richardově dvoře obecně. Další důležitá otázka, která může vrhnout jasnější světlo na kulturní výměnu mezi Anglií a českými zeměmi, se vztahuje k malířství. Je možné, aby Anna s sebou přivezla jako součást svého doprovodu umělce, či zda s sebou nepřinesla iluminované rukopisy, které by mohly vysvětlit některé evidentní zahraniční aspekty v nástěnném a knižním malířství sledovaného období?

Jak bude dále vyloženo, je pravděpodobné, že se v Annině družině nacházeli hudebníci, malíři nebo jiní výtvarníci. Toto tvrzení není možno doložit z dochovaných pramenů, jeho pravděpodobnost však lze demonstrovat na podobném případu. 1325-1326 matka Edwarda III., královna Isabela pobývala na pařížském dvoře za účelem dojednání míru po Gaskoňské válce, kde zároveň jednala o sňatku svého syna s Filipou Henegavskou. Ve francouzských pramenech se dochovaly podrobné informace o členech jejího doprovodu, mezi nimiž jsou uvedeni hudebníci.32 Kromě hudebníků, kteří jistě z uměleckých profesí královně při pobytu na zahraničním dvoře měli důležitou úlohu rozptýlení královny, vysoce pravděpodobně s sebou královna Isabella ve svém doprovodu měla také iluminátory. Nevěsta Edwarda III., Filipa Henegavská přivezla do Anglie iluminovaný rukopis, nazývaný MS Francais 571, oslavující svými velkorysými iluminacemi toto politicky důležité spojení. Jak v roce 1985 uvedla L. F. Sandler ve své stati, vycházející z chemické analýzy a formálního zkoumání, nechala tento luxusní rukopis zhotovit královna Isabella, za použití barviv, lokalizovaných do oblasti Henegavska, ovšem iluminace rukopisu podle formální analýzy vytvořili angličtí iluminátoři.33 Lze proto říci, že nebylo věcí neobvyklou, aby žena z nejvyšších královských kruhů držela ve svém doprovodu umělce nebo umělecké řemeslníky, kteří mohli pružně reagovat na aktuální požadavky. Vzhledem k mimořádnému intelektuálnímu a kulturnímu založení Karla IV. i Václava IV. a rozkvětu uměleckých oborů na jejich dvoře by se jevilo jako obzvláště pravděpodobné, že si Anna přivedla s sebou do Anglie právě některého z českých nebo říšských iluminátorů.

Jedná se o velmi komplikovanou otázku, kterou dále znejasňuje skutečnost, že například v deskové malbě je pro nedostatek dochovaných děl nemožno vytvořit relevantní vývojovou linii. Jediná knižní malba, která snáze unikla ikonoklastickému ničení při rozkolu církve v patnáctém století, nabízí pro konstrukci vývojové linie určité opěrné body. Z mála zachovaných děl lze jmenovat obzvláště Wiltonský diptych, Apokalypsu ve Westminsterské kapitulní síni a Liber Regalis. Malířství, vzniklé na dvoře Karla IV., nahlížené prizmatem čtrnáctého století, ale také perspektivou současných odborníků, náleží k nejkvalitnějším projevům gotického umění v Evropě a není proto s podivem, že řada anglických badatelů v minulosti se pokoušelo prezentovat některé obtížně zařaditelné vizuální atributy některých děl jako výsledek českého vlivu, tzv. „Bohemian influence“.34

Ačkoliv by bylo snadné reprodukovat některé názory anglických badatelů, přiklánějících se k teorii o českém vlivu v anglické malbě a využít je jednoduše jako podpůrný argument ke sledovanému přenosu uměleckých vlivů, je třeba se nejprve zaměřit na jejich skutečnou výpovědní hodnotu. Umění Richardovy doby se stalo předmětem zájmu badatelů už na konci 19. století a již tehdy byla představena teorie o českém původu Wiltonského diptychu, ovšem autoři teorie Jameson a Carpenter nepodkládali toto tvrzení žádným hmatatelným dokladem nebo srovnáním, spokojili se s konstatováním, že dvůr uměnímilovného a velkorysého mecenáše, jakým byl Karel IV. by jistě byl schopen vydat umělecké dílo takové úrovně.35 Toto stanovisko pak přetrvalo ve studiích A. W. Franks a J. C. Robinson, kteří ve snaze porozumět umělecké tvorbě dvora Karla IV. navštívili i některé české lokality včetně Karlštejna.36 Další bádání přineslo příklon k teorii o italském původu diptychu a kritické srovnání s produkcí Karlova dvora tento odklon potvrzuje. Určitá podobnost s Votivním obrazem Jana Očka z Vlašimi, která se v anglické literatuře objevuje, je spíše typologická a v oblasti stylového východiska má s Wiltonským diptychem pramálo společného.37 Určitá podobnost figury Krumlovské madony s madonou Wiltonského diptychu, kterou uvádí například D. Gordon, rovněž není natolik markantní, aby mohla být považována za projev stylové příslušnosti a blízkého původu.38

Apokalypsa, tvořící část výzdoby westminsterské kapitulní síně z let 1372-1404, patří mezi další potencionální doklady působení umělců z okruhu Karlova dvora.39 Pod slepou arkádou, na jejímž vrchu je trojlistý výklenek, jsou vyobrazeny Poslední soud a Apokalypsa, na jejichž tvorbě se zřejmě podíleli různí umělci.40 Malby, silně připomínající svou pásovitou kompozicí knižní iluminaci, jsou provedeny na kameni a zdobí pět zaklenutých polí oktogonálního prostoru. Devadesát šest scén z Apokalypsy je doprovozeno podrobnými popisky a minuskulní, monumentalitu postrádající postavičky pouze umocňují dojem, že se jedná o knižní iluminaci, kterou umělec přenesl na zeď.41 Narozdíl od Wiltonského diptychu, jehož stylový původ byl po dekády předmětem sporů, v případě westminsterské Apokalypsy mezi badateli panuje vzácná shoda, protože G. Noppen, D. Park i M. Rickert identifikují v drobných postavičkách okruh Mistra Bertrama.42 Velmi nápadná je podobnost pokud jde o pojetí drapérie, ale také postoj figury mezi postavou Jana z Apokalypsy s Bohem tvořícím zvířata od Mistra Bertrama, jak jej můžeme vidět na Retáblu svatého Petra v katedrále v Hamburku. Účetní záznamy, dochované k výzdobě westminsterské kapituly zmiňují adresně tzv. Němce, což je označení, které by mohlo pohodlně obsáhnout umělce přicházející ze svaté říše římské, potažmo z Prahy. Pokud by se jednalo o umělce z Prahy, byli by zcela určitě označeni právě takto. Vezmeme-li v potaz již uvedené argumenty pro zařazení uměleckých profesí mezi doprovod putujících královen, lze předpokládat, že by mohl být v Annině doprovodu přítomen také iluminátor, vyškolený v Karlově dvorském okruhu. Pokud bychom přijali tuto hypotézu, bylo by možno datum vzniku nástěnných maleb umístit na časové ose až za rok 1382.

Dosud nedořešenou otázkou je stylový původ rukopisu Liber Regalis o kterém se předpokládá, že byl vytvořen pro Richarda u příležitosti jeho korunovace.43 Tento monumentální rukopis o rozměrech 25,5 x 17,5 cm obsahuje 34 folií a je dosud uchováván v Kapitulní knihovně Westminsterského opatství. Nejvíce pozornosti je věnováno čtyřem celostránkovým iluminacím, které zachycují korunovaci krále, korunovaci královny, společnou korunovaci krále a královny a nakonec také pohřeb krále. Již v padesátých letech M. Rickert argumentovala ve prospěch českého původu těchto iluminací za použití podrobné analýzy jednotlivých výzdobných prvků a charakteristik. Tuto teorii v roce 1984 ve své disertační práci odmítla A. Simpson a tak česká umělecká východiska pro Liber Regalis upadla na více než desetiletí v nemilost. V dalších desetiletích se však znovu dostala do popředí, když P. Binski rehabilitoval stanoviska M. Rickert a trval na svém stanovisku, že výzdobu Liber Regalis není možno vyložit z domácích uměleckých tradic.

Jako příklad vazby na české prostředí mu slouží srovnání s motivem Ženy v slunci oděné, vyobrazené v apokalyptickém cyklu na Karlštejně.44 Její tvář zde nápadně připomíná modelací rysů klerika ze scény korunovace Liber Regalis.45 Společně s datem post quem 1383 se otevírá možnost srovnání s českou produkcí před rokem 1390.46 H. Hlaváčková uvádí Bibli Václava IV. a spis zvaný Wilehalm jako dva rukopisy, které jeví nejužší vazbu na anglickou iluminaci.47 Tyto dva příklady nebyly do té doby vedeny v patrnosti, protože bylo předpokládáno, že byly vyhotoveny až po Annině odjezdu do Anglie.48 P. Binski potvrzuje východisko Hlaváčkové zdůrazněním zcela neobvyklého barevného ladění iluminací Liber Regalis a připodobňuje je k Pražským hodinkám (kol. 1390), kde nacházíme podobné tóny růžové, zelené a bílé. Podobná paralela vyvstává i při pohledu na iluminace bible Václava IV.49 Spolu s posunem datace se tak otevírá prostor pro další zhodnocení jednotných vizuálních aspektů české iluminace sedmdesátých a osmdesátých let čtrnáctého století. Mimořádně slibné se jeví srovnání scény korunování Panny Marie, umístěném nad tumbou Richarda a Anny. Scéna je sice značně poškozena, nabízí ovšem srovnání s Epitafem Jana z Jeřeně.50

Poznámky


1 Pro českou verzi kroniky FROISSART J.: Kronika stoleté války. Praha 1977. Jean Froissart byl mezi lety 1361/2 – 1369, ve službách Filipy Henegavské anglické královny a manželky Edwarda III.
2 Beneš Krabice z Weitmile
3 TADRA, F.: Kulturní styky Čech s cizinou až do válek husitských. Praha 1987, s. 162.
4 O Ludvíku Braniborském zejména: HEINIG, P. J.: Gescheiterte Inbesitznahme: Ludwig der Brandenburger und die Mark. In: Vielfalt und Aktualität des Mittelalters. (2006), s. 1–26.
5 SEIBT, F.: Karl IV. Ein Kaiser in Europa 1346–1378. München 1978, s. 159.
6 OFFLER, H. S.: England and Germany at the Beginning of the Hundred Year's War. In: The English Historical Review, Vol. 54, No. 216, 1939, s. 629.
7 O Edwardovi III. a jeho politických aktivitách obzvláště: GREEN, V.H.H.: The Later Plantagenets. A Survey of English History between 1307 and 1485. London 1966; COOKE, T.: The life of King Edward III. of England, with reflections on his political and military conduct. London 1734; ORMROD, W. M.: The Reign of Edward III. Crown and Political Society in England. London 1990; GRIFFITHS, R. A. (rec.) J. S. Bothwell: Edward III and the English Peerage: Royal Patronage, Social Mobility and Political Control in Fourteenth Century England. In: The American Historical Review. Vol. 110, No. 3, 2005, s. 851–852.
8 SPĚVÁČEK, J.: Karel IV. Život a dílo. Praha 1979, s. 208.
9 Ibidem, s. 208–209.
10 ORMROD 2011, s. 325.
11 SPĚVÁČEK 1979, s. 214.
12 GOLL, J.: Anna Lucemburská, králová anglická. In: Lumír, č. 7, 20.3. 1879, s. 112–120. Více o Alžbětě Pomořanské zejména: SPĚVÁČEK, J.: Ženy v životě a politice Karla IV. In: DaS 14, 1992, č. 6., s. 19–23; KAVKA, F.: Čtyři ženy Karla IV.: královské sňatky. Praha 2002; LIŠKA, V.: Ženy českých panovníků. Praha 2012, s. 131–140.
13 BEJBLÍK, A.: Shakespeare a dobrá královna Anna. Praha 1989, s. 90-91.
14 Vymezení vztahů vůči papežské moci tvořilo neopomenutelnou součást Karlovy zahraniční politiky. Dlouhodobě usiloval o navrácení papežského sídla z Avignonu do Říma, což se mu podařilo prosadit v roce 1368, kdy doprovodil papeže Urbana V. až na práh svatopetrské baziliky. Ten zde však setrval pouhé čtyři roky, následně se pak přestěhoval zpět do Avignonu. Po smrti Řehoře XI. Byl zvolen Bartolomeo Prignano pod jménem Urban VI. Kolegium Kardinálů však záhy svého rozhodnutí zalitovalo a zvolilo Roberta ze Ženevy pod jménem Klement VII. Tento rozkol, tradičně nazývaný Západní schizma, trval až do roku 1418.
15 MACKISACK, M.: The fourteenth century, 1307-1399. Oxford 1959, s. 427. Pro nejdostupnější edici Walsinghamovy kroniky: CLARK, J. G.: Chronica Maiora of Thomas Walsingham. Woodbridge 2005.
16 SAUL, N.: The Kingship of Richard II. In: GOODMAN A. / GILLESPIE, J.: Richard II: The Art of Kingship. Oxford 1999, s. 37–58.
17 K velkému povstání 1381 zvláště : OMAN, C: The Great revolt of 1381. Oxford 1907; DOBSON, R.B.: The Peasants' Revolt of 1381. Bath 1970.
18 BARRON, C. M. / Du BOULAY, F. R. H.: The Reign of Richard II: Essays in Honour of May McKisack. London 1971, s. 424.
19 DUNN, A.: The Great raising of 1381. United Kingdom / United states 2002, s. 59.
20 TUCK, A.: Richard II and the House of Luxembrug. In: GOODMAN A. / GILLESPIE, J.: Richard II: The Art of Kingship. Oxford 1999, s 60. Monografie o autoritářských tendencích panovníků pozdního středověku včetně Richarda II. viz BARRACLOUGH, G.: The Royal Policy of Richard II: Absolutism in the late Middle Ages. Oxford 1968.
21 HAMILTON, J. S.: The Plantagenets. A History of a dynasty. London 2010.
22 SAUL 1999, s. 37.
23 CLARK 2005, s. 292.
24 MACKISACK 1959, s. 427.
25 Toto tvrzení je doložitelné zejména korespondencí, viz.
Anně a jejímu vlivu na kulturu se věnuje rovněž BEJBLÍK 1989, s. 109-111, neuvádí ovšem citace a tím je orientace ve zdrojích textu značně znesnadněna.
26 viz HOLOVSKÁ, K.: Obraz českého krále Jana Lucemburského v díle Guillauma de Machaut. (Diplomová práce, Ústav českých dějin, FF UK). Praha 2011.
27 BEJBLÍK 1989, s. 104.
28 MATHEW 1968, s. 17 Karel IV. a jeho obliba ceremoniálu se odráží v jeho Ordo ad coronandum regem Boemorum. K tomuto dokumentu zejména: KUTHAN, J. / ŠMIED, M. (ed.): Korunovační řád českých králů = Ordo ad coronandum Regem Boemorum. Praha 2009; Dvorské ceremoniály a slavnosti popisuje zejm. KAVKA, F.: Am Hofe Karls IV. Leipzig 1989, ŠMAHEL, F.: Královské slavnosti ve středověkých Čechách. In: Mezi středověkem a renesancí. Praha 2002, s. 107–132.
29 Metoda a závěry Gervase Mathewa kritizovány v: CAMPBELL 1971, s. 833.
30 MAIDSTONE, R.: Concordia (The Reconciliation of Richard II with London). In: http://d.lib.rochester.edu/teams/text/rigg-and-carlson-maidstone-concordia. University of Rochester, 2003.
31 BEJBLÍK 1989, s. 104.
32 Pro podrobnosti ohledně Isabellina doprovodu viz: Calendar of Patent Rolls Preserved in the Public
Record Office: Edward II, Vol. V, A. D. 1324-1327 (London: His Majesty's Stationery Office,
1904), s. 91–92, 100, 102, 116, 120, 126, 131, 149, 151, 158, 178, 180, 185, 213.
33 SANDLER, L. C.: Gothic Manuscripts 1285–1385, vol. 2. London and Oxford 1985, s. 103–105.
34 ALEXANDER 1983, s. 144. Souhrn české deskové malby 14. století poskytuje zejména: MATĚJČEK, A.: Česká malba gotická. Deskové malířství 1350–1450. Praha 1950; PEŠINA, J. (ed.): Gotická nástěnná malba v zemích českých I., 1300-1350. Praha 1958; ROYT, J.: Středověké malířství v Čechách. Praha 2002.
35 SCHARF 1882, 72. Více o Karlu IV. jako patronu umění: BENEŠOVSKÁ/KUBÍNOVÁ 2007; FAJT 2004; FAJT 2006a; FAJT 2006b; ROYT 1999; ROYT 2001; ROYT 2008; ROYT/KUTHAN 2011.
36 SCHARF, G.: Description of the Wilton House Diptych, containing a contemporary portrait of King Richard the Second. London 1882, s. 72.
37 FAJT, J.: Od napodobení k novému císařskému stylu. In: Karel IV., císař z Boží milosti: kultura a umění za vlády Lucemburků 1310–1437. Praha 2006. s. 40–136; O Votivním obraze Jana Očka z Vlašimi viz: ROYT, J.: Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi. In: Lucemburkové : česká koruna uprostřed Evropy / Praha 2012. s. 590–591.
38 GORDON 1993, s. 69–73.
39 VANS, J.: English art 1307–1461. Oxford 1949. s. 105. Nástěnná malba ve 14. století: — CAIGER-SMITH, A.: English medieval mural paintings. Oxford 1963; studie s důrazem na ikonografické a ikonologické obsahy anglického malířství a to obzvláště v anglických a welšských kostelích: ROSEWELL, R.: Medieval Wall Paintings in English & Welsh churches. Woodbridge and Rochester 2008.
40 PARK 1987, s. 130.
41 NOPPEN, J. G.: The Westminster Apocalypse and Its Source. In: The Burlington Magazine for Connoisseurs, Vol. 61, No. 355, 1930, s. 146–147, 150–155, 159.
Trinity College MS. B 102. Pro více informací o tomto rukopise: RICKS, Ch. / DAY, A.: Tennyson, the Manuscripts at Trinity College, Cambridge. Vols. 1-5. London and New York 1988.
42 NOPPEN 1930, 159 ; RICKERT, M: Painting in Britain, The Middle Ages. London 1954, s. 162. Více o Mistru Bertramovi zejm.: MÖLLER, I.: Meister Bertram. Dresden 1983; MB a Grabowský oltář: SCHNEEDE, U. M.: Goldgrund und Himmelslicht. Die Kunst des Mittelalters in Hamburg. (kat. výst.) Hamburg 1999.
43 London, Westminster Abbey, MS 38. Literatura věnovaná Liber Regalis je velmi obsáhlá, nejdůležitějším východiskem je: RICKERT, M.: The Reconstruction of an English Carmelite Missal. In: The Burlington Magazine for Connoisseurs. Vol. 67, No. 390, 1935, s. 99–100, 102–105, 108–111, 113. Pro analýzu Liber Regalis v evropském kontextu a polemiku ohledně datace viz: Paul BINSKI: Liber Regalis: It´s Date and European Context. In: GORDON, D. / MONNAS, L. / ELAM, E. (ed.): The Regal Image of Richard II. and The Wilton Diptych. London 1997, 233–246.
44 Pro kontext tohoto motivu viz: ROYT, J.: Středověké malířství v Čechách. Praha 2002; Žena v slunci oděná a Menší karlštejnská kaple viz: HOMOLKA, J.: Umělecká výzdoba paláce a menší věže hradu Karlštejna. In: FAJT, J. (ed): Magister Theodoricus: dvorní malíř císaře Karla IV.: Umělecká výzdoba posvátných prostor hradu Karlštejna. Praha 1997. s. 96–142 96–142; Bakalářská práce na toto téma: TAUCHMANOVÁ, J.: Zobrazení Ženy sluncem oděné ve Velislavově bibli a její ideové a ikonologické souvislosti. (Bakalářská práce na FF UP). Olomouc 2009; Pro rozbor Karlštejnské Apokalypsay viz : DVOŘÁKOVÁ, V.: Mezinárodní význam dvorského malířského ateliéru karlštejnského. In: Umění 12, 1964, s. 362–386.
45 BINSKI 1997, s. 243.
46 Ibidem
47 Více o Bibli Václava IV. zejm.: CHADRABA R. / KRÁSA, J. (ed.) Dějiny českého výtvarného umění I/1. Praha 1984 ; KRÁSA. J.: Rukopisy Václava IV. Praha 1974; KRÁSA: Zu den Voraussetzungen der Synthese in der Malerei der zeit Karls IV. In: Umění 1978, č. 26, s. 495–504; KRÁSA, J.: České iluminované rukopisy 13./16. století. Praha 1990
Bible of Wenceslaus IV. Cod. s.n. 2643, Vienna, Österr. Nationalbibliothek
Wilehalm. Cod. 2759-2764, Vienna, Österr. Nationalbibliothek.
48 HLAVÁČKOVÁ, H.: The Bible of Wenceslaus IV in the Context of Court Culture. In: GORDON, D. / MONNAS, L. / ELAM, E. (ed.): The Regal Image of Richard II. and The Wilton Diptych. London 1997, 223–232.
49 BINSKI 1997, 243. Pražské hodinky, MS V.H. 36, Národní Museum.
50 Ibidem, 245.

Fotografie


Žádné fotografie