Přihlásit se
Český a římský král Václav IV.
doba, duchovní proudy a umění v předhusitských Čechách v evropském kontextu

Historie


Pražská univerzita v době Václava IV.

Autor: prof. PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc.

O založení vysokého učení uvažovali již poslední Přemyslovci, zejména Václav II. Vlastní uskutečnění tohoto významného plánu připadlo „Otci vlasti“ Karlu IV. Ten 7. dubna 1348 založil pražskou univerzitu, která se tak stala prvním z vysokých učení na sever od Alp. Univerzita byla založena podle vzoru univerzit v Bologni a Paříži. Tvořily ji čtyři fakulty: teologická, svobodných umění (artistická či filozofická), právnická a lékařská. Studovali zde domácí i zahraniční studenti, kteří se dělili do tzv. univerzitních národů podle země svého původu. Český národ zahrnoval studenty z Čech, Moravy, Uher, polský národ studenty ze Slezska, Lužice, Polska, Prus a Litvy. K saskému národu náleželi studenti z oblasti dolnoněmecké, ale také z Holandska a Anglie. Čtvrtý byl národ bavorský, kam byli počítáni studenti z oblasti jihoněmecké.

Založením univerzity byl dán první oficiální impulz k pronikání vysokoškolsky vzdělaných laiků do vyššího intelektuálního světa, a tím narušení dosavadní hegemonie církevních vzdělanců. To mělo zásadní vliv například na laicizaci správy. Prestiž vysokého učení rostla velmi rychle, mimo jiné také proto, že zde působili významní učenci ze západní Evropy. V roce 1378 mohla na univerzitě studovat (včetně žáků pražských nižších škol) odhadem až sedm tisíc osob.

Pražská univerzita byla také významným centrem tzv. opravného hnutí. To usilovalo o nápravu poklesků soudobé církve. Tato tendence zesílila na konci 14. století, kdy zaujala vůdčí postavení nová generace českých univerzitních mistrů: Stanislav ze Znojma, Štěpán z Pálče, Jan Hus, Jakoubek ze Stříbra, Jan z Jesenice a Jeroným Pražský. Tito vzdělaní mužové vytvořili jádro silné reformní skupiny, která zásadním způsobem ovlivňovala veřejné dění, a to nejen v pražských městech. Velký vliv tu mělo učení anglického reformátora Johna Viklefa. Klíčové v tomto ohledu byly společenskokritické spisy anglického reformátora, které rezonovaly i se společenskou situací v Čechách té doby. Vysoké učení se stalo poměrně radikální institucí, která v uvedených snahách sehrála významnou roli. Napomohla tomu i česká kázání v Betlémské kapli, založené v roce 1391. Od roku 1402 zde kázal Jan Hus, po jeho exkomunikaci Jakoubek ze Stříbra. Z druhé strany se dostali čeští mistři do konfliktu s německou většinou mistrovského sboru, která zastávala umírněné (nominalistické) stanovisko. Vynutila si dokonce odsouzení Viklefova díla v 75 článcích v roce 1403. Latentní konflikt pokračoval až do ruku 1409, kdy němečtí mistři opustili Prahu a založili univerzitu v Lipsku.

Výrazně k tomu přispělo i vydání Dekretu kutnohorského. Stalo se tak právě v roce 1409. Vlastním podnětem se ovšem stal spor o obeslání koncilu v Pise, který se měl, mimo jiné i za účasti krále Václava IV., pokusit o odstranění církevního schizmatu. Dokument omezoval vliv cizinců na pražské univerzitě. Český univerzitní národ získal tři hlasy, ostatní (saský, bavorský a polský) jeden. To mělo na jedné straně za následek posílení českého živlu, na druhé potom odchod části učitelů a studentů z Čech. Jan Hus se stal rektorem a jeho vliv na vysokém učení rostl. Univerzita se tak stala klíčovou institucí v husitském reformním hnutí. To předcházelo evropské reformaci a projevovalo se v různých disputacích (učených hádáních), které měly za cíl formulovat základní postuláty české reformace. Jen málokdy však došly k obecnější shodě.

K další radikalizaci vysokého učení došlo po smrti dvou vynikajících mistrů – Jana Husa († 1415) a Jeronýma Pražského († 1416), který byl upálen rovněž v Kostnici. Univerzita se v dalších letech stala velkou, ba klíčovou autoritou ve veřejném životě, jak dokládají četná jednání, učená hádání jak před rokem 1419, tak po něm, zejména ovšem ve dvacátých letech 15. století. Nastalé závažné změny se ovšem nedotkly vysokého učení jen pozitivně, měly i svůj negativní rozměr. Za husitské revoluce (1419–1437) se pražská univerzita zredukovala pouze na jedinou fakultu – artistickou (filozofickou) – a ztratila tak středoevropský rozměr. Stala se v podstatě zemským vysokým učením s lokálním působením v českých zemích.

Literatura


HEROLD Vilém: Pražská univerzita a Wyclif: Wyclifovo učení o ideách a geneze husitského revolučního myšlení. Praha 1985
KREJČÍ Jiří: Dějiny pražské právnické univerzity. Praha 1995
KREJČÍ Jiří: Kvodlibetní disputace na pražské univerzitě. Praha 1971
KREJČÍ Jiří: Mistři pražské univerzity a kněží táborští. Praha 1981
KREJČÍ Jiří: Stát, církev a společnost v disputacích na pražské univerzitě v době Husově a husitské, Praha 1964
MIETHKE Jürgen: Studieren an mittelalterlichen Universitäten. Chancen und Risiken, Leiden 2004
NODL Martin: Dekret kutnohorský. Praha 2010
SVATOŠ Michal (ed.): Dějiny Univerzity Karlovy. Díl 1. Praha 1995
SVATOŠ Michal: „Koleje jako základní článek středověké struktury pražské univerzity“, Documenta Pragensia 20. 2002, 351 –365
ŠMAHEL František: Die Prager Universität im Mittelalter. The Charles University in the Middle Ages. Leiden – Boston 20017
TŘÍSKA Josef: Starší pražská univerzitní literatura a karlovská tradice. Praha 1978
UHLÍŘ Zdeněk: Mistři a studenti Karlovy univerzity ve středověku a jejich dílo v dobovém kontextu, Praha 1998

Fotografie