Přihlásit se
Český a římský král Václav IV.
doba, duchovní proudy a umění v předhusitských Čechách v evropském kontextu

Historie


Sochařství v době Václava IV.

Autor: PhDr. Mgr. Jana Peroutková



Král Václav IV. přenesl dvorskou kulturu do soukromí. V roce 1378 dochází v církvi k téměř čtyřicet let trvajícímu papežskému schizmatu, v témže roce umírá silný císař Karel IV., pevně zakotvený ve středověkém racionalismu, jako mluvčí vrcholně středověkého světa. Následně v roce 1380 umírá první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic a dění nejen v českých zemích se začíná ubírat zcela jiným směrem. V Itálii je to nastupující renesance, ve Francii vláda podobně nevyzrálého panovníka Karla VI., při níž rovněž dochází k odklonu od státně representativních koncepcí posvátné monarchie s jedním výrazným centrem.[1] V Čechách vedou události až k nezvladatelným sociálním nepokojům ústícím tragicky zejména pro umění v devastující husitské války.

Václavova problematická, snad introvertní povaha plně zapadala do celoevropského trendu vrcholně středověkých až manýristických tendencí charakteristických pro exkluzivnější formy světského a individuálnější formy duchovního života. Ve světském umění se to projevuje zájmem o privátnější a náročnější formy bydlení[2]. Václav se záhy po nástupu na trůn mnohem častěji zdržoval v královských palácích na Starém Městě než v prostorách Pražského hradu.[3] Kromě Králova dvora byla již v roce 1383 doložena jeho přítomnost v domě později nazývaném U Černého orla, jenž se nacházel v dnešní Dlouhé ulici[4]. Královskými domy byl také v bezprostřední blízkosti Týnského chrámu dům U Zvonu a další staroměstské paláce. Václav po vzoru moderní evropské dvorské společnosti rád uniká do přírody. Oblíbil si křivoklátské lesy a začal zvelebovat starší hrady svého otce nebo přistoupil k novostavbám, které byly od začátku budovány jako komfortní rezidence. Hradům Václava IV. byla věnována menší pozornost než přímým pražským donacím královského dvora. Vývoj bádání hradní architektury Václava IV. dospěl od úvah nad specifickou dvorskou hutí Václava IV. po autorství hutě Petra Parléře formálně doložené v některých případech. [5] Stavební činnost je spojena s Václavem IV. v případě úprav paláce Pražského hradu, stavby Králova dvoru na Starém Městě pražském, stavby sídla Zderaz na Novém Městě pražském, přestavby Vlašského dvora u Kutné hory, hradu Křivoklát či Žebrák. Dále je to stavba hradu Točník, Nového hradu u Kunratic, přestavba hradu Loket a menšími úpravami prošel i králův oblíbený hrad v Písku.[6] Je patrné, že 80. léta 14. století proběhla ve znamení intenzivní stavební činnosti Václava IV., která byla do jisté míry orientovaná spíše mimo pražské centrum. S parléřovskou hutí je přímo spojována zejména přestavba Starého paláce Pražského hradu, Vlašského dvora u Kutné Hory a hradu Krakovec patřící Václavovu dvořanu Jírovi z Roztok.[7]

Je otázkou, do jaké míry se v nově budovaných prostorách, které měly sloužit zejména modernímu komfortnímu bydlení, nikoliv obranným účelům, uplatnilo sochařství. V českém prostředí bohužel trpíme absencí srovnávacího materiálu především z tohoto období v důsledku pustošivého účinku husitských nepokojů. Ty byly zaměřeny kromě církevního majetku především na državy krále Václava IV. Tímto se takřka vymazala jedna z nejkvalitnějších a nejskvostnějších etap dějin českého výtvarného, ale i literárního umění.

Obrázek si můžeme utvořit z dochovaných fragmentů a srovnáním se zahraničním materiálem. Především z francouzského prostředí, které bylo Václavovi svojí dvorskou kulturou velmi blízké, známe tyto náročné formy luxusního bydlení. Nové hrady a paláce byly zdobeny řadou sochařského detailu, kde nechyběly časté devízy majitelů. Stěny místností byly opatřeny nákladnými tapiseriemi. Do privátních prostor pronikají malé soukromé oltáře a závěsné deskové obrazy s novými náměty devočního charakteru. luxusní malované komnaty s rozličnými světskými výjevy známe například i z italské Manty. K sídlům jsou připojovány i malé zahrady s pravidelně uspořádanými záhony[8]

Součástí sídel byly nádherně zdobené soukromé kaple a výrazem vysoké kultury a zbožnosti byly skvostně zdobené iluminované knihy hodinek. Zásadně se změnil i charakter zlatnických prací, zejména relikviářů. Kombinací mnoha technik vznikají složité minuciózní zlatnické práce a vrací se obliba barevného emailu. Pomyslnou spojnicí evropských významných rodů se stává rodová symbolika a emblematika používaná jak samotnými rodinami, tak nově zakládanými řády a společenstvími. K Francii měl úzké vztahy dvůr milánský, se kterým udržoval poměrně dobré vztahy i Václav IV. Sestra Karla IV. se provdala za Galeazza Visconti a naopak Valentina Visconti se stala manželkou bratra francouzského krále Ludvíka Orleánského[9]. Stejné politicko-kulturní propojení známe z prostředí burgundských vévodů, Anglie i německých zemí. Je zřejmé, že v této zjemnělé a manýrizující kultuře neměla již representace karlovského charakteru místo. Drobná sochařská výzdoba se dochovala z hradu Točník; rodové erby, devízy, sochařsky ztvárněné konzoly. Z dispozice paláce je zřejmé, že šlo o moderní komfortní bydlení s menšími komnatami vybavenými krby a prevéty. Rovněž z Vlašského dvora se dochovaly pouze krásné florální konzoly, devíza točenice s ledňáčkem a zbytky dříve rozsáhlého heraldického programu. Z pražského Králova dvora strženého počátkem 20. století se nedochovalo nic. V interiéru paláce hradu Loket máme dochovaný fragment obíhající nástěnné malby s malovanou dekorativní draperií a exteriérovými přírodními motivy. Oblíbené Václavovo sídlo Hrádek na Zderaze se do dnešních dob také nedochoval.[10]

Je zřejmé, že architektonická plastika se v tomto případě uplatňovala jen v drobnějším detailu. Prostory paláců byly zcela jistě honosně vyzdobeny oblíbenými tapiseriemi, nástěnnými malbami, drahým nábytkem. Soukromé kaple byly vybaveny nákladnými osobními oltáři, kde se mohla uplatnit i sochařská výzdoba. Je možné uvažovat, že v těchto prostorách se vyskytovala drobnější kamenná či dřevěná volná socha. Je jisté, že Václav IV. vlastnil rozsáhlou knihovnu a patřil k předním evropským bibliofilům[11]. Knihovna byla později přenesena na Nový hrad u Kunratic. Část knihovny „převzal“ po smrti bratra Zikmund Lucemburský, čímž ovšem zachránil řadu vzácných knih, včetně královy nákladné bible a Zlaté buly. Zbytek předmětů padl za oběť spolu s dalším majetkem, který se nestačil zajistit, ziskuchtivému a pustošivému účinku revoluce.[12]

Dalším centrem skvostné výtvarné kultury, s ještě horším osudem, byl arcibiskupský palác na Malé Straně. Pražští arcibiskupové byli nositeli zejména mariánské úcty a kultu. Nástupce a synovec Arnošta z Pardubic Jan z Jenštejna nechával své privátní prostory vybavit nástěnnými malbami, které pravděpodobně neměly v našem prostředí žádné přímé předstupně. Zdá se, že byly malovány zcela bez výtvarných předloh, pouze podle popisu a přání objednavatele.

LITERATURA
1. ROYT Jan, Mistr Třeboňského oltáře, Praha 2013, s. 18
2. ROYT Jan, Mistr Třeboňského oltáře, Praha 2013, s. 18
3. SPĚVÁČEK Jiří, Václav IV. 1361-1419. K předpokladům husitské revoluce, Praha 1986, s. 361–365.
4. TOMEK Wácslaw Wladiwoj, Základy starého místopisu Pražského, Praha 1865, s. 330, SPĚVÁČEK Jiří, Václav
IV. 1361-1419. K předpokladům husitské revoluce, Praha 1986, s., 361–365. Uváděné listiny jsou pozdějšími
opisy.
5. K tématu zejména: MEMCLOVI Václav a Dobroslava, Český hrad v době Václavově, in: Umění XIV, 1942, s.
89-103, 143-160. MENCL Václav: Česká architektura doby lucemburské, Praha 1948, MENCL Václav, Trojí sloh
Petra Parléře, in: Umění XVII, 1979, s. 249-278, CHOTĚBOR Petr, Mladší lucemburská přestavba Starého královského paláce na Pražském Hradě, in: Castellologica Bohemika X. 2006, s. 55-77. BENEŠOVSKÁ Klára,
Architektura doby Václava IV. in: Velké dějiny zemí Koruny české. Tematická řada architektura, Kratochvíl Petr
(ed.) Praha 2009 s. 167-188. MUK Jan, K vývoji královského paláce Pražského hradu ve 14. století, in: Castrum
Pragense I. 1988, 223-226. 1982, DURDÍK Tomáš, Od hradu k zámku – Hlavní vývojové tendence české hradní
architektury 14. století, in: Muzejní a vlastivědná práce/ Časopis společnosti přátel starožitností, 104/34 1996,
nejnověji: ZÁRUBA František, Hrady Václava IV. Praha 2014.
2. K tématu nejnověji: ZÁRUBA František, Hrady Václava IV. Praha 2014, s. 68
7. ZÁRUBA František, Hrady Václava IV. Praha 2014, s. 81
8. ROYT Jan, Mistr Třeboňského oltáře, Praha 2013, s. 16, PLAGNIEUX Philippe: "L’hôtel d’Artois et les
résidences parisiennes des ducs de Bourgogne, Paris 2012, s. 136, 225-228.
9. ROYT Jan, Mistr Třeboňského oltáře, Praha 2013, s. 13-48. K tématu též: NEJEDLÝ Martin: Fortuny kolo
vrtkavé - Láska, moc a společnost ve středověku, Praha 2003.
10. K tématu: ZÁRUBA František, Hrady Václava IV. Praha 2014.
11. KRÁSA Josef, Rukopisy Václav IV. Praha 1974. s. 11
12. KRÁSA Josef, Rukopisy Václav IV. Praha 1974. s. 16
13. K tématu: HOMOLKA Jaromír, Arcibiskup Jenštejn a výtvarné umění (poznámky k výtvarné propagandě
v předhusitských Čechách), referát k semináři historiků starších dějin z muzeí ČSR, 1977. Arcibiskup Jenštejn a
výtvarné umění (poznámky k výtvarné propagandě v předhusitských Čechách), referát k semináři historiků
starších dějin z muzeí ČSR, 1977.
14. K tématu: MOLNÁR Amedeo, Na rozhraní věků - Cesty reformace, 1985. MOLNÁR/ ŘÍČAN Dvanáct století
církevních dějin 1973, KRATOCHVÍL Václav, Církev v dějinách, Příbram, 2002. ŠOLTÉSZ Štěpán, Dějiny křesťanské
církve, Praha 1971. K tématu: MEDEK Václav, Cesta české moravské církve staletími, Praha 1982. HOMOLKA
Jaromír, Arcibiskup Jenštejn a výtvarné umění (poznámky k výtvarné propagandě v předhusitských Čechách),
referát k semináři historiků starších dějin z muzeí ČSR, 1977, MOLNÁR Amedeo, Pohyb teologického myšlení,
Přehledné dějiny dogmatu, 1982,
15. K tématu: HOMOLKA Jaromír, Arcibiskup Jenštejn a výtvarné umění (poznámky k výtvarné propagandě
v předhusitských Čechách), referát k semináři historiků starších dějin z muzeí ČSR, 1977. Nejnověji ROYT Jan,
Mistr Třeboňského oltáře, Praha 2013

Fotografie