Přihlásit se
Český a římský král Václav IV.
doba, duchovní proudy a umění v předhusitských Čechách v evropském kontextu

Historie


Reformní duchovní proudy a nová zbožnost v době vlády Václava IV.

Autor: Mgr. et Mgr. Jakub Šenovský, Ph.D.

Druhá polovina patnáctého století nebyla jistě dobou, ve které se žilo snadno. Přesně v polovině století zasáhla evropský kontinent morová rána, která si vyžádala mezi třiceti až čtyřiceti procent obětí z tehdejší populace. Tato vlna se sice Čechám spíše vyhnula, ale již při další velké morové epidemii v roce 1380 mohlo zahynout až deset procent populace. Mor nadto nebyl zdaleka jedinou nemocí, která masově ohrožovala lidské životy. Když si k tomu připočteme bezpočet menších či větších (ať již regionálních, nebo rozsáhlejších) válečných konfliktů, hladomorů a celkové ochlazení klimatu (což znamenalo menší zemědělské výnosy), pak nás jistě nepřekvapí fakt, že průměrná délka života je v té době odhadována na něco přes pětadvacet let. S tím vším se pak pojil všudypřítomný (a oprávněný) strach ze smrti, což do značné míry osvětluje enormní zájem lidí té doby o záhrobí, věčný život a o vše, co bylo spojeno s jejich spásou.

V tehdejší mentalitě však ony pohromy, které lidstvo pravidelně a velmi krutě postihovaly, nebyly pouhými náhodnými událostmi, ale šlo o Boží trest za zkaženost a hříšnost. Dobová logika pak z toho vyvodila neúprosný závěr – pokud se odstraní příčina oné nemravnosti, tj. pokud dojde k všeobecné nápravě mravů a pokud bude poskytnuto Boží spravedlnosti náležité "zadostiučinění", tak by se vše mělo obrátit k lepšímu. Přitom za nejhorší společenský nešvar byl v této souvislosti považován mravní úpadek duchovenstva a církevních představitelů, kteří přece byli těmi, jimž byla svěřena péče o duše a mravy lidu.

V této době se také objevovala různá proroctví, která předpovídala brzký konec světa a příchod Antikrista, což ještě více přispělo k všeobecnému pocitu strachu a černobílému vidění světa, kdy celá společnost byla dělena na údy těla Kristova a údy těla Antikristova, jak o tom hovořil například český teolog a kazatel Matěj z Janova, pro kterého třeba papežské schizma z roku 1378 bylo jasným znamením příchodu doby Antikrista.

Ze všech těchto důvodů je dobře pochopitelné, že snaha o mravní reformu především církve (a následně i celé společnosti) nebyla pouhou reformou pro reformu, ale byla i výrazem silné existenční tísně a nakonec snahou zachránit celý svět, či alespoň příslušníky pravé církve Kristovy.

Ústředním "médiem" reformního hnutí nejen v českých zemích bylo kazatelství. Právě kazatelství tvořilo totiž spojnici mezi reformním univerzitním kruhem, který v Praze čerpal v prvé řadě z díla Jana Viklefa, a širokými lidovými vrstvami, ke kterým bylo kázání směřováno. Prvním významným reformním kazatelem byl v Praze Konrád Waldhauser, který začal kázat v kostele u svatého Havla roku 1363. Avšak již na sklonku téhož roku pražští dominikáni a augustiniáni vybrali z jeho děl několik výroků, které shledali podezřelé a pobuřující, a předali je pražskému arcibiskupovi. U tohoto sporu je dost vypovídající, že většina oněch výroků se týkala Waldhauserových útoků právě na žebravé řády, ke kterým byl velmi kritický a které (naprosto oprávněně, jak se záhy ukázalo) v něm viděly nebezpečnou konkurenci, která jim přetáhne většinu posluchačů. Konrád byl totiž velmi schopný rétor, který výborně pracoval se svým publikem, své teze dokládal dlouhými citacemi především z Písma, ale i učenců a nebál se použít vtip či výsměšnou narážku.

Na jeho kázání navázal i Jan Milíč z Kroměříže, který – jak praví jeho dobové životopisy (jejich historická relevantnost je však pochybná) – přímo na základě vlivu Konráda Waldhausera opustil výnosné místo v císařské kanceláři a začal se věnovat kazatelství. Milíč se zaměřoval na podobná témata jako Konrád – ostře vystupoval proti žebravým řádům, kritizoval luxus v odívání u měšťanstva, zkaženost duchovenstva a velmi silně akcentoval, že svět se blíží svému zániku. Antikrist a jeho věrní podle něj takto pronikli i do samotné církve a jsou to právě kazatelé, kteří mají vybojovat poslední bitvu proti zlu. Tady vidíme, jak Milíč a vlastně i celé kazatelské hnutí pojímali svou roli s největší důležitostí jako svého druhu eschatologické poslání. Tato témata posléze rozvinul i Matěj z Janova, jehož spis Regulae Veteris et Novi Testamenti měl později velký vliv na vznikající husitské hnutí.

Již bylo řečeno, že kazatelé často své reformní ideje čerpali z univerzitního prostředí a z něj šířili do širšího povědomí obyvatelstva. Pražské vysoké učení bylo charakteristické tím, že v pozdním čtrnáctém století tu u českého univerzitního národa došlo k nadšené recepci díla a myšlení Jana Viklefa, oxfordského učence, které se poměrně radikálně snažil zreformovat celou církev. Viklefova pozice je filosoficky zajímavá tím, že vyrůstá z poměrně silného takzvaného realismu, tj. epistemologické pozice, která tvrdí, že lidský rozum je schopen poznat univerzálie tak, jak skutečně jsou v Boží mysli (nejde tedy o více či méně náhodná jména, která věcem dáváme až ex post, jak ve zkratce tvrdili takzvaní nominalisté). Přitom silné realistické pozice takřka až platónské ražení byly v té době považovány za něco již poměrně zastaralého a většina univerzitního světa se klonila spíše na stranu (umírněnějšího) nominalismu. Pokud přeskočíme další filosofické konotace, tak zásadní na tomto přístupu k poznání skutečnosti je jeho (snad až přehnaný) optimismus ohledně lidské poznávající schopnosti, se kterým se může pojit i poněkud troufalé přesvědčení, že za pomoci vlastního, individuálního rozumu a Písma (jako zjevení božského slova) lze správně a jednoznačně nahlédnout, jak by věci ve světě a v církvi měly být (tj. jak jsou podle Božího rozumu).

Takto Viklef staví především na Písmu a na církevní praxi prvních staletí. Vše, co pak následuje, striktně odmítá. Církev tvoří především vyvolení ke spáse, jejichž hlavou je Kristus. Předurčeni k zatracení pak k církvi samozřejmě nepatří. Ovšem na první pohled nemusí být jasné, zda ten který člověk patří spíše k zatraceným, či k vyvoleným. A může se dokonce stát, že k oněm zatraceným patří nějaký vysoký církevní představený či dokonce sám papež – a takové představené pak není třeba poslouchat. Papežství rovněž nemá svůj původ v Kristově ustanovení, ale v Konstantinově donaci, což rovněž umožňuje vzepření se papežské autoritě. Viklef dále byl pro větší moc panovníků i v církevní oblasti, odmítal pojem „transsubstanciace“, i další prvky náboženské praxe jako například úctu k posvátným vyobrazením, úctu k relikviím a svatým obecně či třeba poutě apod.

Čilý styk mezi Prahou a Anglií byl ustanoven především proto, že dcera Karla IV. Anna se v roce 1382 provdala za anglického krále Richarda II. První doklady o znalosti Viklefova díla v Praze pocházejí však již z roku 1381, kdy jeho teze napadl dominikánský mistr Mikuláš Biceps. Ještě ostřeji se v roce 1384 vyjádřil Jan z Jenštejna, který anglického reformátora označil za „nefalšovaného heretika“. Teprve později docházelo i k velmi pozitivní recepci. Je známo, že například Jeroným Pražský během svého oxfordského pobytu v letech 1399–1401 získal opisy několika Viklefových děl, která pak přivezl do Prahy. Spisy spíše filosofického rázu se v Praze začaly objevovat již v druhé polovině devadesátých let čtrnáctého století.

Na anglickém reformátorovi mnohým imponoval právě jeho realismus, který poskytoval teoretické zázemí jejich reformním snahám (oproti spíše skeptičtějšímu a opatrnějšímu nominalismu), jeho důraz na Písmo a ranou církevní tradici a jeho reformní zápal. Takto se na pražské univerzitě rozhořel spor mezi „realisty“ (kteří byli z valné části příslušníky českého univerzitního národa) a „nominalisty“ (kteří byli příslušníky oněch třech zbývajících). Z hlavních představitelů „českých“ obhájců Viklefova díla je třeba jmenovat především Stanislava ze Znojma a Štěpána Palče, kterým v tomto sporu sekundoval i Jan Hus.

Je však důležité zmínit, že pražští „viklefisté“ se nechávali anglickým autorem spíše jen inspirovat a brali vážně různé odlišné podměty, které vycházely z jeho díla, nechtěli však vůbec hlásat heretické teze. Ovšem značně podcenili „anarchistický“ potenciál, který se skrývá v možném odmítání především církevní vrchnosti a který se ještě násobí, když se učení tohoto druhu dostane k lidovým vrstvám, které jsou zmítány tak silnými eschatologickými obavami, jak tomu bylo na přelomu čtrnáctého a patnáctého století.

Literatura


BRACHA Krzysztof/ NODL Martin (ed.), Česko-polské kazatelské vztahy ve středověku. Praha 2016
CERMANOVÁ Pavlína: Čechy na konci věků. Apokalyptické myšlení a vize husitské doby. Praha 2013
ČORNEJ Petr: Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402 – 1437. Litomyšl 2000
HEROLD Vilém: Pražská univerzita a Wyclif: Wyclifovo učení o ideách a geneze husitského revolučního myšlení, Univerzita Karlova. Praha 1985
POSPÍŠIL Ctirad Václav: Husovská dilemata, KNA. Kostelní Vydří 2015
SOUKUP Pavel: Reformní kazatelství a Jakoubek ze Stříbra. Praha 2011

Fotografie