Přihlásit se
Český a římský král Václav IV.
doba, duchovní proudy a umění v předhusitských Čechách v evropském kontextu

Historie


Václavova busta v chrámu Matky Boží před Týnem

Autor: PhDr. Mgr. Jana Peroutková

Králova busta severního sedile byla dříve v odborné literatuře spojována s osobností Václava IV., a to především na základě ikonografie divého muže vynášejícího konzolu, který byl odvozován z Václavových rukopisů. Tato myšlenka byla v odborném diskurzu několikrát relativizována, a to především v důsledku odlišných názorů na datování památky.

Sochařská výzdoba severního sedile nese podobný výtvarný názor, který je uplatněný na deskách tympanonu severního portálu chrámu. Sedile je vsazeno do jižní stěny kaple uzavírající na východě severní boční loď chrámu. Stylově se jeví jako nejpokročilejší součást souboru týnské architektonické skulptury z lucemburského období. Je prokazatelně druhotně vloženo, není stavebně provázáno se stěnou lodi, jako je tomu v případě sedile jižní. Od jižního se liší nejen preciznějším zpracováním architektonických článků, ale také v sochařském přístupu ke ztvárnění královských hlav, které slouží jako konzoly vynášející architektonickou kružbovou výplň. Královu bustu vynáší menší konzola s divým mužem, královninu konzola s figurou muže v kápi. V kružbové výplni jsou zakomponovány v prvním plánu proroci s nápisovými páskami, dále andělé a program ukončují proroci pozvedající nástroje Kristova umučení a vítězství.

Busta s tváří krále představuje jistě Václava IV. Dokládá to především erb s císařskou orlicí zakomponovaný v květinové borduře jeho šatu. Králova busta je svojí ikonografií velmi úzce propojena s osobní ikonografií samotného panovníka. Je důrazně odlišena typem koruny od ostatních královských hlav. Koruna Václava IV. je komponována výhradně z propleteného květinového dekoru, stejně jako bordura šatu, či náhrdelník na králově krku. Stejný florální motiv se pak objevuje i v rukou divého muže, který konzolu vynáší. Tato specifická ikonografie má úzký vztah k symbolice prezentované ve Václavových rukopisech.

Václavův otec Karel IV. navázal v rámci vlastní panovnické reprezentace na majestátní formuli, mající své pevné ikonografické kořeny v silně paměťově zakotvených antických vzorech. Tato tradice je jasně čitelná v souboru Karlových pečetí. Postupně se Karlův reprezentativní typus uplatňoval i v ostatních uměleckých projevech, a to jak v sochařství, tak v nástěnném i deskovém malířství. V případě Karla IV. lze hovořit o zvolení charakteristického obličejového a somatického typu. Za Karlova života byla též rozvíjena reprezentace jeho manželek a synů - Václava IV. a Zikmunda. V této době vnikly i významné památky s Václavovými podobiznami v malbě i v sochařském umění, jako například busta v triforiu Svatovítské katedrály, reprezentativní zobrazení Karla IV. a Václava na Staroměstské mostecké věži a Václav je též zachycen na votivním obraze Jana Očka z Vlašimi či s chotí v kapli sv. Václava ve svatovítské katedrále. Sám Václav IV. po otcově smrti vlastní reprezentativní typus výrazně nerozvíjel. Po svém otci převzal a s upraveným opisem používal majestátní pečeť z roku 1346. Svoji reprezentaci Václav IV. postupně proměňoval v intimní dvorskou ikonografii propojenou též s nově zakládanými řády a prezentoval se zástupnou symbolikou v podobě točenice, ledňáčka, divého muže nebo dvojitého W. Tato symbolika postupně ovládla všechna odvětví výtvarného umění a objevila se též na mincích ražených za Václavovy vlády. Provázání osobnosti Václavova bratra Zikmunda s Týnským chrámem je doloženo až v pozdních 30. letech 15. století, nadto Zikmund používal ke své reprezentaci již orla dvouhlavého.

Postava divého muže u královské busty severního sedile je obdobou divých mužů v bordurách Bible Václava IV. Nejnověji se pokusila vysvětlit ikonografii Václavových rukopisů Milada Studničková. Točenici vysvětluje latinským slovem torques a propojuje ji pomocí biblických textů s principem Božího zákona a moudrosti. Prostřednictvím tohoto vyššího řádu je svazována přírodní, nespoutaná podstata světa, vymaňuje se z chaosu a podléhá Božímu uspořádání.

Nově lze interpretovat ikonografii busty Václava IV. v Týnském chámu. Florální koruna a květinový náhrdelník plně korespondují s biblickými texty Přísloví krále Šalamouna Chvála moudrosti a Klíč k poznání: Klíčem k poznání je úcta k Hospodinu, moudrostí a poučením jen hlupák pohrdá“ (1, 7), Poslouchej, synu můj, otcovo poučení od matčiných pokynů se nevzdaluj (1, 8), Půvabným věncem na tvé hlavě budou, náhrdelníkem na hrdle tvém (8, 9), Milosrdenství a pravda nechť neopouštějí tě, přivaž je k hrdlu svému, napiš je na tabuli srdce svého (3, 3), Celým svým srdcem důvěřuj Hospodinu, nespoléhej na vlastní rozumnost (4, 5), To budou životem duši tvé a ozdobou hrdlu tvému (3, 22), Přidá hlavě tvé příjemnosti, korunou krásnou obdaří tě (4, 9), Opatruj synu, otcova přikázání od matčiných se nevzdaluj. Přivazuj si je k srdci svému, ustavičně kolem hrdla svého si je přivěšuj (6, 20), Skrze mne (moudrost) králové panují, a knížata ustavují věci spravedlivé (8, 15), Stezkou spravedlnosti kráčím, pěšinami práva se ubírám (8, 20), Klíčem k moudrosti je bázeň Hospodina a v poznání Svatého je rozumnost (9, 10), Kdo doufá v bohatství své, uvadne, ale spravedliví jako ratolest vzkvetou. (11, 28).

Odrazem těchto soudobých představ byly mimo jiné i v tzv. knížecí zrcadla, jež se stala zdrojem poučení pro budoucí panovníky. Byla určitými návody, jak je vychovávat a vést, aby se stali dobrými a spravedlivými vládci. Knížecí zrcadla se objevovala od 13. století. Jejich obsah vycházel z církevně filosofického učení, s jehož pomocí byla formována výchova budoucího vládce tak, aby se stal obrazem Božím na zemi. V zrcadle Tomáše Akvinského z 60. let 13. století můžeme číst: Velikost královské ctnosti vysvítá také z toho, že se připodobňuje Bohu tím, jak působí v království podobně jako Bůh ve světě. Křesťanský král panoval jako pomazaný panovník po vzoru starozákonního krále Davida a byl vychováván tak, aby vládl v souladu s Božími zákony a Boží moudrostí.

Z českého prostředí se žádné knížecí zrcadlo nedochovalo. Zachoval se ovšem spis z doby sklonku vlády Karla IV. v podobě dvou listů, které charakterově odpovídají typu knížecích zrcadel. Oba listy jsou pravděpodobně fiktivní, vytvořené královskou kanceláří. V prvním listu se obrací právě zvolený mladý římský král na svého císařského otce s prosbou o poučení a poskytnutí návodu ke správnému způsobu vlády. Z listu je patrné, že jeho autorem měl být Václav IV., zvolený římským králem v roce 1376, adresátem jeho otec, římský císař Karel IV. Druhým listem je samotná odpověď císaře, užívající bohatou paletu antických a biblických citátů i výroků dobových autorit. Určité rysy knížecích zrcadel vykazuje Vita Caroli, text koncipovaný samotným Karlem IV. Úvodní text Karlova životopisu v první a druhé kapitole, jejichž prostřednictvím dává panovník rady nástupcům jak správně vládnout, souzní zcela se středověkými knížecími zrcadly: Svým nástupcům, kteří budou sedět na mém dvojím trůně, chci dát poznat dvojí život tohoto světa, aby z něho vyvolili lepší. Představa dvojího života nám v mysli lépe vyvstane, užijeme-li podobenství o dvojí tváři. Neboť jako tvář, kterou zříme v zrcadle, je prázdná a není nic… Když pak budete kralovat po mě, ozdobeni korunou královskou, pomněte, že i já jsem kraloval před vámi a že jsem obrácen v prach a v hlínu červů… Chcete-li se stát syny božími, zachovávejte přikázání svého otce, která vám zvěstoval skrze svého syna, Pána Ježíše Krista, krále nebeského, jehož podobu a úřad zastáváte zde na zemi… Jestliže pak budete v bázni boží, moudrost bude počátkem vašich skutků a soudit budete bratry v spravedlnosti a v pravdě, jakož sami doufáte, že souzeni budete od Pána… A moudrost vaše bude posílena mocí Páně a učiní, že rámě vaše zláme lučiště kovové… Úmysly nepřátel vašich Bůh rozptýlí a naučí vás konat spravedlnost a právo… duch moudrosti a rozumu Páně bude ve vás… A žezla vaše budou kvést před Pánem… Vaše koruny se budou skvít a vaše tváře budou ozářeny, protože oči moudrých vně budou patřit a budou chválit Pána… shromažďujete si poklady moudrosti, neboť v jejím vlastnictví je mnoho panování…

Na základě výše uvedených biblických textů a z nich vyplývající tradice středověkých knížecích zrcadel, kterými se nechal ve svém životopise inspirovat i Karel IV. při koncipování rad svým nástupcům, můžeme snáze vyvodit ikonografii severního sedile Týnského chrámu. Díky identifikačnímu znamení říšské orlice v borduře jeho šatu není pochyb, že jde skutečně o podobu Václava IV. Václavova koruna tvořená pletencem květinových motivů a obdobně tvořená ozdoba jeho krku se dá ztotožnit s půvabným věncem či krásnou korunou a náhrdelníkem jako výrazem přijetí Boží moudrosti. Připomeňme verše starozákonní Knihy přísloví Šalamouna, syna Davidova, krále Izraelského: Přivazuj si je k srdci svému, ustavičně kolem hrdla svého si je přivěšuj… půvabným věncem na tvé hlavě budou, náhrdelníkem na hrdle tvém… skrze mne králové panují, a knížata ustavují věci spravedlivé. Stejný motiv a poselství se též vine jako nit Karlovým úvodem k vlastnímu životopisu: Jestliže pak budete v bázni boží, moudrost bude počátkem vašich skutků a soudit budete bratry v spravedlnosti a v pravdě… duch moudrosti a rozumu Páně bude ve vás… a tak povznesena bude čest králova, neboť čest králova právo miluje. A žezla vaše budou kvést před Pánem… a vaše koruny se budou skvít…“

Přijetí Boží moudrosti a tím Božích zákonů tak může být chápáno plně ve smyslu vymanění se z chaosu universa. Panovník se pak stává přímým a spravedlivým zástupcem Boha na zemi, k tomuto bývá vychováván pomocí tradicí ustálených pravidel, formulovaných v knížecích zrcadlech jako rady předchozích budoucím generacím. Rovněž výchovu Václava IV. výrazně ovlivnila tato tradice, což se projevilo v osobní symbolice krále, která v duchu dobové kurtoazní dvorské módy pronikla na Václavův dvůr. Podobiznu v Týnském chrámu můžeme považovat za zcela osobitý projev, vlastní králi, vycházející z jeho důvěrnějšího prostředí. Absenci později častých symbolů točenice, ledňáčka či dvojitého W je možno odůvodnit ranější dobou vzniku sedile, kdy ještě Václavova osobní emblematika nebyla plně rozvinuta. I z toho důvodu se lze domnívat, že sedile náleží do raných 80. let 14. století. Jeho ikonografie byla dále rozvíjena v postavách proroků zakomponovaných do kružbové výplně vynášené konzolami v podobě královských hlav. Nebeskou sféru jasně určují andělské postavy, nad nimiž jsou postavy v dlouhých hávech pozvedající kříž a kopí, které probodává trnovou korunu. Toto poselství lze vyložit právě postavením krále, jenž obhajuje úlohu Boží. Král je zástupcem Krista na zemi, ale Království Boží zůstává nadřazené všemu dění: Tvé království je království všech věků a tvá vláda trvá po všechna pokolení. Království, vladařská moc a velikost všech království pod celým nebem budou dány lidu svatých Nejvyššího. Jeho království bude království věčné a všechny vladařské moci ho budu uctívat a poslouchat. (Dn. 7, 27)

Zde znovu připomeňme text Karlova životopisu: Když pak budete kralovat po mě, ozdobeni korunou královskou, pomněte, že i já jsem kraloval před vámi a že jsem obrácen v prach a v hlínu červů. Podobně i vy upadnete v nic, přecházejíce jako stín a jako květ polní…

Ikonografie sochařské výzdoby chrámu s královskými sedilemi a erby zakomponovanými do cviklů portálu nese zcela jasný reprezentativní poukaz na panovníka. Ze zpráv historických pramenů vyplývá, že se Václav IV., záhy po nástupu na trůn, mnohem častěji a raději zdržoval v královských palácích na Starém Městě než v prostorách Pražského hradu. Kromě nově budovaného Králova dvora byla jeho přítomnost doložena již v roce 1383 v domě nazývaném U Černého orla. Ten se nacházel v dnešní Dlouhé ulici, takřka kolmo na uličku Týnskou, která ústí u severního portálu Týnského chrámu. Tento dům měl vlastní pivovar a dodnes je zde, v novější zástavbě, zachován fragment arkýřové kaple.

Českým králům, královnám, případně dalším členům královské rodiny patřilo na Starém městě ve 14. století více domů a dvorců, nebo bylo alespoň v jejich užívání. Obyčej českých králů bydlet “dole ve městě“ je až překvapivý. Kontinuita přítomnosti členů královské rodiny, či samotných panovníků na Starém Městě pražském, vedla k přirozené reakci měšťanů a odrazu této skutečnosti i v nově budovaném Týnském kostele. Nejprve bylo do celkové ikonografie chrámu zapojeno sedile s královskými bustami v jižní chórové kapli, poukazující pravděpodobně na osobnost Karla IV. a jeho chotě. Po jeho smrti bylo do severní chórové kaple vloženo druhé královské sedile, reagujícím na již bezprostřednější přítomnost krále Václava IV.

Řada staroměstských konšelů patřila k tzv. královým milcům, jiní se angažovali u dvora jeho bratra Jana Zhořeleckého. Zikmund Huler, který byl konšelem od roku 1381 a fundátorem oltáře sv. Jeronýma v Týnském chrámu, se stal královským podkomořím i blízkým královým přítelem. Také další nejvýznamnější rody staroměstského patriciátu, které patřily k hlavním donátorům výstavby kostela, byly u Václavova dvora zainteresovány. Úzká vazba na dvůr a královskou kancelář Václava IV. se projevila i ve snaze projevit panovníkovi nejvyšší úctu. Vznik severní sedile tak velmi pravděpodobně spadá do raných let Václavovy vlády (první pol. 80. let 14. století), a s touto realizací mohli být rovněž do cviklů severního portálu vsazeny erby Českého království a Svaté říše římské.

Sochařská práce severního sedile se nese v podobném expresivním duchu, jaký je uplatněn u desek tympanonu severního portálu. Je možné uvažovat, že sochařem sedile byl umělec pracující dlouhodobě pro týnskou huť a dříve se již uplatnil na deskách Korunování, Bičování a na desce s ďábli. Blízkou podobnost nalezneme zejména v případě konzoly s divým mužem vynášejícím bustu Václava IV. a biřice z desky Korunování trním. Obdobné je pohybové schéma postav, nasazení úhlu chodidel i charakter řezby vousů. Blízká je i obličejová typika postav desek Bičování a Korunování a některých proroků severního sedile. Analogické je utváření ostře řezaného obočí s vráskou u kořene nosu, dá se srovnávat draperiové schéma postav.

Je tedy zřejmé, že sochařská huť při Týnském kostele setrvala až do husitských nepokojů, které přerušily kontinuitu zdejších prací.

V případě severního sedile lze rovněž poukázat na paralely k některým norimberským sochařským pracím z druhé poloviny 14. století. Netypicky štíhlá, protáhlá dispozice králova obličeje je příbuzná typu tváře krále Artuše z norimberského Germanisches Nationalmuseum (1385), i obličeji rytíře z berlínského Bode-Museum, (kol. 1390). Obě tyto tváře jsou ale oproti týnské hlavě Václava IV. výrazně formálně idealizované, bez expresivního ztvárnění vrásek a spíše, než psychologické napětí, vyzařují vnitřní klid.

Také u královniny busty nalézáme rysy velmi obdobné tvářím madon ze středověkých kostelů a fasád norimberských domů, které jsou datovány do let 1380–1390 (dnes rovněž v Germanisches Nationalmuseum).

Do kontextu prací na severním sedile řadíme také ojedinělou drobnou konzolu druhotně zkrácené přípory severní stěny severní boční lodi chrámu. Podobné architektonické úpravy známe například z katedrály sv. Petra v Řezně aj., kde podobná řešení souvisejí s umístěním postupně zakládaných oltářů. I přes značnou míru mechanického poškození je patrné, že svým charakterem lze tuto práci vročit do výtvarné výrazové škály severního sedile. Nasvědčuje tomu i fakt, že stejně jako u sedile jde o jednu z prvních stavebních úprav v již dokončené části chrámu. Příbuznost vykazuje hlavička také s osobní ikonografií Václava IV., zejména s výzdobou Václavovy bible.

V této souvislosti je zajímavá zpráva o založení oltáře sv. Jeronýma Sigmundem Hulerem v roce 1394. Nástěnná malba se sv. Jeronýmem byla nalezena za barokním oltářem na stěně severní lodi v bezprostřední blízkosti zkrácené přípory. Je tedy možné spojit právě tuto úpravu se založením oltáře jednoho z králových milců, který byl od roku 1387 královským podkomořím, Sigmundem Hulerem a tuto druhotnou úpravu datovat k roku 1394.

Fotografie