Přihlásit se
Český a římský král Václav IV.
doba, duchovní proudy a umění v předhusitských Čechách v evropském kontextu

Historie


Velká umělecká centra Evropy v druhé polovině 14. a v raném 15. století a vývoz uměleckých děl z Prahy

Autor: Prof. PhDr. Jiří Kuthan, DrSc., Dr.h.c.

Nikdy před dobou vlády císaře Karla IV. a jeho syna Václava IV. a také nikdy po té neměla Praha jako centrum umělecké tvorby tak výsadní postavení. Za Alpami v tomto ohledu vynikala významná města v Toskáně – Pisa, Siena a zejména Florencie. Na severu Itálie pak byl centrem prvního řádu Milán, kde vládl rod Viscontiů. Gian Galeazzo Visconti (+ 1402) položil základní kámen ke stavbě milánského dómu. Jemu udělil Václav IV. jako římský král vévodský titul a tím ho uvedl do exkluzivního okruhu nejvyšších říšských knížat. Na severu Itálie vznikala ve 14. století pozoruhodná díla i ve Veroně, v Padově a v dalších městech.
Oproti tomu ve 14. století ztratil na významu Řím, když papežská kurie přesídlila do Avignonu. Velké nároky avignonských papežů vyvolaly velkorysou stavební činnost i vznik děl malířských a sochařských.
Na západě pak byla ve Francii již dávno centrem prvního řádu Paříž. Tamní dvorská kultura měla vysokou úroveň za vlády Karla V. (13656-1380),1 syna krále Jana II. Dobrého a Bony Lucemburské. Jeho nástupce Karel VI. (1380-1422) byl poznamenán špatným duševním stavem, ale umění jeho doby vynikalo kvalitou a dvorskou vytříbeností.2 Jako objednavatelé uměleckých děl vynikli královi strýcové, bratři Karla V. a vnuci Jana II. Dobrého a Bony Lucemburské - burgundský vévoda Filip II. Smělý /Philippe le Hardi/ (+ 1404),3 Jan z Berry (+ 1416) a Ludvík z Anjou a vedle toho i mladší bratr Karla VI. Ludvík Orleánský (zavražděn 1407) a syn Filipa Smělého a vnuk krále Jana II. Dobrého a Guty Lucemburské Jan Nebojácný /Jean sans Peur/ (zavražděn 1419).
Pozoruhodná díla vznikala zejména pro Jana z Berry (Přebohaté hodinky vévody z Berry, Musée Condé, Chantilly), i dvorské umění spjaté s osobou burgundského vévody Filipa Smělého (Claus Sluter, Melchior Broederlam), který sňatkem s Markétou Flanderskou ovládnul i Flandry.
Právě Nizozemí – Flandry a také Brabantsko (zde vládla Johanna Brabantská /+ 1406/, jejímž manželem byl bratr císaře Karla IV. Václav Lucemburský /+ 1383/) a Hennegavsko se stávalo od pozdního 14. století oblastí, jejíž rostoucí hospodářský potenciál přinesl i rozvoj umělecké tvorby, která podstatně ovlivnila kulturní mapu Evropy v 15. století – významnými uměleckými centra se stala města Bruggy a Gent ve Flandrech a `s-Hertogenbosch, Antverpy a Brusel v Brabantsku. Ale velký hospodářský a kulturní potenciál měla v této části Evropy i řada měst dalších.
V Anglii se stal králem po smrti Eduarda III. (1327-1377) jeho vnuk Richard II. (1377-1400), jehož první ženou se stala Anna Česká (+ 1394), dcera císaře Karla IV. a sestra římského a českého krále Václava IV. S osobou Richarda II. byla spjata dvorská kultura, která patřila k nejvýraznějším v západokřesťanském světě.4 Královský patronát nad uměleckým dílem nezanikl ani za nástupců Richarda II. – králů Jindřicha IV. (1399-1413) a Jindřicha V. (1410-1422).5
V Říši byl tradičně významným centrem Kolín na Rýně, nejen pokud jde o hospodářský potenciál, ale i jako místo, kde vyrůstaly velkolepé stavby, díla sochařská, malířská a díla rozličných druhů uměleckých řemesel. Velkorysé vladařské reprezentaci císaře Karla IV. v Praze chtěl konkurovat i Karlův zeť Rudolf IV. zvaný Zakladatel (Stifter) ve Vídni. Postavení významného centra na poli architektury a umění si udržela habsburská Vídeň i v následujících dobách. Vladařská reprezentace císaře Karla IV. stávala se měřítkem i pro jeho současníky na královských trůnech v Polsku a v Uhrách – v Polsku to byl poslední král ze starého rodu Piastovců Kazimír III. Veliký (1333-1370), v Uhrách Ludvík Veliký z Anjou (1342-1382).6 Ve snaze o nástupnictví na obou trůnech uspěli nakonec Lucemburkové v Uhrách. Tam díky sňatku s dcerou Ludvíka Velikého Marií Uherskou získal vládu syn císaře Karla IV. Zikmund Lucemburský (jako král v uherském království 1382-1387, od roku 1411 král římský). 7
Na severu pak vyrůstaly v průběhu 14. a v 15. století velké stavby v hansovních městech a současně s tím stoupaly i nároky na pořizování uměleckých děl. Vysoké kvality dosáhly i architektura na území ovládaném řádem německých rytířů, či nacházejícím se pod jeho vlivem (mimo jiné palác velmistra na řádovém hradě Marienburg/Malbork, nezvěstná Madona z Mariánského kostela v Toruni). Potenciál řádu podlomila katastrofální porážka v bitvě u Grunwaldu v roce 1410.
* * *
Architektura a další druhy umělecké tvorby v českých zemích a zejména v Praze vznikající v době Karla IV. a Václava IV. v těchto koordinátech, vynikaly vysokou kvalitou, inovativností a také svébytnou tóninou – platí to o díle pro císaře Karla IV. činného mistra Theodorika, anonyma nazvaného Mistr třeboňského oltáře či Petra Parléře (+ 1399). K českému mění se svým stylovým charakterem hlásí početná díla na rozsáhlém území mnohdy daleko od českých hranic. Jen v některých případech odkrýt historické souvislosti ukazující na spojitost s Prahou. Příliš veliký není počet evidentních dokladů šíření pražských uměleckých děl za hranice českých zemí.8
Tak Karel IV. dal v Praze zhotovit stříbrnou bustu sv. Dyonisia, kterou věnoval kostelu sv. Ulricha a Afry v Augsburgu.9 Od císaře obdržel hermu sv. Vincence biskup v Metách.10 V pokladu dómu v Udine se dochoval malý relikviář s ostatkem sv. Alžběty Durynské, který tam rovněž daroval Karel IV.11
Do Herrieden věnoval Karel IV. ostatek sv. Víta uložený do relikviáře pořízeného patrně v Praze. Darování této relikvie je zvěčněno nápisem na noze této drahocenné schrány z roku 1358.12 Na nodu tohoto relikviáře spatřujeme dynamický motiv rotujících plaménků, který se stal jedním z příznačných prvků užívaných v díle Parléřovy katedrální huti. Tady se jedná patrně o nejstarší příklad jeho uplatnění na pražské půdě, dva roky po té, co Petr Parléř přišel do Prahy.
V donační knize kláštera kartuziánů v Norimberku jsou zmíněny obrazy P. Marie pocházející z Prahy.13 V Ravensburgu byl v roce 1400 světícím biskupem z Kostnice vysvěcen v kostele karmelitánů přenosný oltář přivezený jedním obchodníkem z Prahy.14 Ještě v roce 1633 byla v dominikánském kostele v Mohuči na vysokém mramorovém sloupu socha P. Marie vytesaná v Praze – „Ymago beate virginis sculpta de Praga“.15
Zprávy o dílech pocházejících z Prahy se dochovaly ve Štrasburku. Podle záznamu v rukopisu štrasburského městského stavitele Daniela Specklina z let 1538-1589, který shořel při požáru štrasburské knihovny v roce 1870, daroval v roce 1404 stavební mistr Konrad Frankenberger smutný obraz P. Marie16 - „Item Conradus de Frankenberg lapicida alias Ballirer fabricae eccl. Arg. qui dd. Tristen imaginem beatea Virginis…“.17 Dar Konráda Frankenburgra zmínil i Osäus Schadäus v knize Summum Argentoratensium Templum vytištěné v roce 1617. Podle něho Mariánský obraz z Prahy vytvořili pražští Junkeři.18 Podle záznamu štrasburského malíře Sebalda Bühelera z let 1588-1594 daroval tamnímu dómu měšťan Vetterhans 9. listopadu 1410 smutný obraz Krista, který zhotovil sochař mistr Böhem. Podle jeho jména se dá soudit, že pocházel z Čech.19 Bohužel se ve Štrasburku nezachovalo žádné dílo, které by bylo možné s těmito zprávami spojit. Pod slovním spojením „smutný obraz P. Marie“ bývá tradičně chápán ikonografický typ Piety. Právě Piety patřily vedle tzv. „krásných Madon“ k nejvíce frekventovaným v období kolem roku 1400.
Záznam o díle pocházejícím z Prahy se objevuje i na jiném konci Evropy – a to v na řece Nogat ležícím Marienburgu, který byl sídlem velmistrů řádu německých rytířů.20 Z něho lze soudit, že se tu patrně jednalo o sochu dovezenou z Prahy.
Nepřekvapí, že se se zprávou o objednávce sochařského díla z Prahy setkáváme ve slezské Vratislavi, která byla po Praze největším městem svazku České koruny. Ve formuláři dopisu datovaném rokem 1404 se vratislavský kanovník Paulus Him obrátil na pražského kanovníka Mikuláše Kanta s prosbou, aby mu u pražského sochaře opatřil sochu trůnící Madony oblitou svatozáří a šlapající na měsíc.21
Na den svatého Václava 28. září roku 1385 byl dokončen retábl,22 který daroval Reinhart von Mühlhausen na paměť svého bratra Eberharta kapli v Mühlhausen na Neckaru (poblíž Stuttgartu) zasvěcenou svatému Vítu, která byla zbudována z jejich nadání. Oba bratři přišli do Prahy, kde získali značný majetek. Eberhart působil dokonce ve službách císaře Karla IV. Sepětí s Prahou je na tomto oltáři demonstrováno nejen tím, že jsou na oltáři na jeho otevřené straně zobrazeni v Čechách uctívaní zemští patroni – sv. Václav, Vít a sv. Zikmund. Mezi znaky které na oltáři přichází, nechybí ani erb českého království a znak města Prahy. Tím stejně tak jako svým stylovým charakterem se oltář hlásí k pražskému prostředí. Spíše než aby šlo o v jižním Německu působícího malíře ovlivněného pražským malířstvím, jedná se tu nejspíše o import z Prahy.
Jedním z umělecky nejkvalitnějších děl tzv. krásného slohu je Madona ve farním kostele v městečku Altenmarkt v Salcbursku.23 V listině k ní se vztahující, udělil papežský legát arcibiskup Ubaldinus da Torres odpustky a to těm, kdo se pomodlí k poctě Panny Marie k jejímu vyobrazení ve farním kostele v Altenmarktu. Tato listina byla vydána 14. srpna roku 1493 na Vyšehradě u Prahy. Farářem v Altenmarktu byl tehdy Richer von Ettling, hofmistr salcburského arcibiskupa Pilgrima II. (1365-1396), který několikrát navštívil Prahu, kde jednal s králem Václavem IV. Navíc byla tato socha vytesána v opuce, tedy byl zde uplatněn materiál těžený v lomech západně od Pražského hradu. Pražský původ této sochy je díky místu vydání zmíněné odpustkové listiny nepochybný. Uctívaná socha Madony v Altenmarktu naznačuje, že právě Praha byla jedním z míst, kde opukové sochy krásného slohu vznikaly.
Konečně v roce 1392 navštívil českého krále Václava IV. v Praze a na Žebráce bratranec anglického krále Richarda II., princ z Derby, pozdější anglický král Jindřich IV. (1399-1413).24 V Praze zakoupil obrazy, které dal ozdobit drahokamy a posvětit.
Zmíněné zprávy a menším dílem i dochovaná díla, která lze s psaným slovem spojit, ukazují na to, že z Prahy byla „exportována“ umělecká díla, a to jak retábly, tak i sochy nebo obrazy. Byla vyvážena nejen v rámci zemí České koruny – tak je to doloženo v případě slezské Vratislavi, ale i daleko za hranice českých zemí – daleko na sever až k Baltu (Marienburg) a snad i na západ na Rýn a dokonce i do Anglie. Karl Heinz Clasen se představu o vývozu uměleckých děl z Prahy pokusil v některých případech zpochybnit – jmenovitě v případě Štrasburku a Mohuče. Ale i kdyby tomu tak bylo, přes to zůstává řada indicií, které tomuto „exportu“ nasvědčují. Z útržkovitých indicií sestavený obraz přijímá většina badatelů. Ten ostatně nepřímo potvrzují i další indicie. K těm patří stylové souvislosti jednotlivých děl. Celkový obraz doplňují i další příznaky – sepětí jednotlivých objednavatelů a stavebníků s Prahou, pražským dvorem a někdy i s pražskou univerzitou. Ostatně obraz o tom, v jakých koordinátech pražské umění vznikalo, vydávají i politické a příbuzenské vazby Karla IV. a Václava IV. a jejich dvora. Ostatně široké vazby měl i rod Petra Parléře, hlavního mistra stavby pražské katedrály. Tady přichází Kolín nad Rýnem, Štrasburk, Ulm, snad Norimberk, Vídeň a dokonce vzdálený Záhřeb.

Rezumé
Zmíněné zprávy a menším dílem i dochovaná díla, která lze s psaným slovem spojit, ukazují na to, že z Prahy byla „exportována“ umělecká díla, a to jak retábly, tak i sochy nebo obrazy. Byla vyvážena nejen v rámci zemí České koruny – tak je to doloženo v případě slezské Vratislavi, ale i daleko za hranice českých zemí – daleko na sever až k Baltu (Marienburg) a snad i na západ na Rýn a dokonce i do Anglie. Karl Heinz Clasen se představu o vývozu uměleckých děl z Prahy pokusil v některých případech zpochybnit – jmenovitě v případě Štrasburku a Mohuče. Ale i kdyby tomu tak bylo, přes to zůstává řada indicií, které tomuto „exportu“ nasvědčují. Z útržkovitých indicií sestavený obraz přijímá většina badatelů. Ten ostatně nepřímo potvrzují i další indicie. K těm patří stylové souvislosti jednotlivých děl. Celkový obraz doplňují i další příznaky – sepětí jednotlivých objednavatelů a stavebníků s Prahou, pražským dvorem a někdy i s pražskou univerzitou. Ostatně obraz o tom, v jakých koordinátech pražské umění vznikalo, vydávají i politické a příbuzenské vazby Karla IV. a Václava IV. a jejich dvora. Ostatně široké vazby měl i rod Petra Parléře, hlavního mistra stavby pražské katedrály. Tady přichází Kolín nad Rýnem, Štrasburk, Ulm, snad Norimberk, Vídeň a dokonce vzdálený Záhřeb.

Literatura:
1 Les Fastes du Gothique le siècle de Charles V. Paris 1981; Ulrike HEINRICHS-SCHREIBER: Vincennes und die höfische Skulptur. Die Bildhauerkunst in Paris 1360-1420. Berlin 1997; Frédéric PLEYBERT (ed.): Paris et Charles V. Arts et Architecture. Paris 2001; Bernd CARQUÉ: Stil und Erinnerung. Franyösische Hofkunst im Jahrhundert Karls V. und im Zeitalter ihrer Deutung (= Veröffentlichungen des Max-Planck-Instituts für Geschichte Bd. 192). Göttingen 2004.
2 Katalog výstavy: Paris 1400. Les arts sous Charles VI. Paris 2004.
3 Ľ art à la cour de Bourgogne. Le mécénat de Philippe le Hardi et de Jean sans Peur (1364-1419). Paris 2004.
4 Paul BINSKI: Westminster Abeby and the Plantagenets. Kingship and the Representations of Power 1200-1400. New Haven / London 1995.
5 Richard MARKS / Paul WILLIAMSON (eds.): Gothic Art for England 1400-1547. London 2003.
6 Ernő MAROSI: Ľ art à la cour Angevine de Hongrie. In: Ľ Europe des Anjou. Aventure des princes Angevins du XIIIe au XVe siècle. Paris 2001, s. 179-193.
7 K osobě Zíkmunda Lucemburského a k s ním spjatému dvorskému umění: Emre TAKÁCS: Sigismundus. Rex et imperator. Kunst und Kultur zur Zeit Sigismunds von Luxemburg 1387-1437. Ausstellungskatalog. Budapest / Luxemburg 2006; Michel PAULY / François REINERT (eds.): Sigismund von Luxemburg. Ein Kaiser in Europa. Tagungsband des internationalen historischen und kunsthistorischen Kongresses in Luxemburg, 8.-10. Juni 2005. Mainz am Rhein 2006
8 Tyto doklady shromáždili Otto KLETZL: Die Junker von Prag in Strassburg (= Schriften des wissenschaftlichen Instituts der Elsass-Lothringer im Reich an der Universität Frankfurt. Neue Folge Nr. 15). Frankfurt am Main 1936, s. 14-16; Jaroslav PEŠINA / Jaromír HOMOLKA: České země a Evropa. In: Jaroslav PEŠINA (red.): České umění gotické 1350-1420. Praha 1970, s. 41; srov. též Jiří FAJT / Markus HÖRSCH: Mezi Prahou a Lucemburskem – zemský most na západ. In: Jiří FAJT / Barbara DRAKE BOEHM (eds.): Karel IV. Císař z Boží milosti. Kultura a umění za vlády Lucemburků 1310-1437. Praha 2006, s. 376-378.
9 Zpráva o tomto daru je zmíněna v knize z roku 1627 – srov. Theodor MÜLLER: Mittelalterliche Plastik Tirols. Von der Frühzeit bis zur Zeit Michael Parlers (= Forschungen zur deutschen Kunstgeschichte VI). Berlin 1935, s. 52; Jaroslav PEŠINA / Jaromír HOMOLKA: České země a Evropa. In: Jaroslav PEŠINA (red.): České umění gotické 1350-1420. Praha 1970, s. 41; Barbara D. BOEHM: Zbožný panovník. In: Jiří FAJT / Barbara D. BOEHM (ed.): Karel IV. Císař z Boží milosti. Kultura a umění za vlády Lucemburků 1310-1437. Praha 2006, s. 141; Jiří KUTHAN: In: Jiří KUTHAN / Jan ROYT: Karel IV. Císař a český král – vizionář a zakladatel. Praha 2016, s. 598-599.
10 Antonín PODLAHA / Eduard ŠITTLER: Chrámový poklad u sv. Víta v Praze. Jeho dějiny a popis. Praha 1903, s. 64; Jiří KUTHAN: In: Jiří KUTHAN / Jan ROYT: Karel IV. Císař a český krákl – vizionář a zakladatel. Praha 2016, s. 599.
11 Ferdinand SEIBT (ed.): Kaiser Karl IV. Staatsmann und Mäzen. München 1978, s. 258; Hans Walter STORK: Der pilgernde Kaiser. Karl IV. am Schrein der hl. Elisabeth von Thüringen und die neue Frömmigkeit in Europa (= Kulturgeschichtliche Beriträge zum Mittelalter und frühen Neuzeit Bd. 1). Frankfurt 2008, s. 166; Martina JUNGHANS: Reliquiar der Heiligen Elisabeth. In: Matthias PUHLE / Claus-Peter HASSE (ed.): Heiliges Römisches Reich deutscher Nation 962 bis 1806. Von Otto dem Grossen bis zum Ausgang des Mittelalters. Katalog. Dresden 2006, s. 438-440; Jiří KUTHAN: In: Jiří KUTHAN / Jan ROYT: Karel IV. Císař a český krákl – vizionář a zakladatel. Praha 2016, s. 599.
12 Günther RÜGER / Heinz STAFSKI: St. Veit und sein Rdeliquiar inHerrieden. In: Jahrbuch des Historischen Vereins für Mittelfranken 78. Ansbach 1959, s. 54-68; Karel OTAVSKY: Ostensorium für eine Reliquie des hl. Vitus Prag, 1358. In: Anton LEGNER (ed.): Die Parler und der Schöne Stil 1350-1400. Europäische Kunst unter den Luxemburgern. Ein Handbuch zur Ausstellung des Schnütgen-Museums in der Kunsthalle Köln Bd. 1. Köln 197á, s. 373-374; Karel OTAVSKY: Ostensorium mit einer Reliquie des hl. Veit. In: Jiří FAJT / Barbara D. BOEHM (ed.): Karl IV. Kaiser von Gottes Gnaden. Kunst und Repräsentation des Hauses Luxemburg 1310-1437. München / Berlin 2006, s. 386-388; Martina JUNGHANS: Reliquiar des Heiligen Beit. In: Matthias PUHLE / Clazus-Peter HASSE (ed.): Heiliges Römisches Reich deutscher Nation 962 bis 1806. Von Otto dem Grossen bis zum Ausgang des Mittelalters. Katalog. Dresden 2006, s. 440-441; Jiří KUTHAN: In: Jiří KUTHAN / Jan ROYT: Karel IV. Císař a český krákl – vizionář a zakladatel. Praha 2016, s. 599-601.
13 „Kuntz Mendell hat geben ein pild unser frawen vnd das kost ze Prag V gulden … vnd pracht vns vnser frawen bild von prag kostet bey XXIIII. gld“ – Joseph NEUWIRTH: Geschichte der deutschen Kunst und des deutschen Kunstgewerbes in den Sudetenländern. Augsburg 1926, s. 56; Otto KLETZL: Die Junker von Prag in Strassburg (= Schriften des wissenschaftlichen Instituts der Elsass-Lothringer im Reich an der Universität Frankfurt. Neue Folge Nr. 15). Frankfurt am Main 1936, s. 16; Jaroslav PEŠINA / Jaromír HOMOLKA: České země a Evropa. In: Jaroslav PEŠINA (red.): České umění gotické 1350-1420. Praha 1970, s. 41.
14 Otto KLETZL: Die Junker von Prag in Strassburg (= Schriften des wissenschaftlichen Instituts der Elsass-Lothringer im Reich an der Universität Frankfurt. Neue Folge Nr. 15). Frankfurt am Main 1936, s. 16; Jaroslav PEŠINA / Jaromír HOMOLKA: České země a Evropa. In: Jaroslav PEŠINA (red.): České umění gotické 1350-1420. Praha 1970, s. 41.
15 Jaroslav PEŠINA / Jaromír HOMOLKA: České země a Evropa. In: Jaroslav PEŠINA (red.): České umění gotické 1350-1420. Praha 1970, s. 41; kriticky se k tomuto údaji postavil Karl Heinz CLASEN: Der Meister der Schönen Madonnen. Herkunft, Entfaltung und Umkreis. Berlin / New York 1974, s. 88. Naproti tomu Gerhard SCHMIDT: Gotische Bildwerke und ihre Meister. Textband. Wien / Weimar / Köln 1992, s. 234, pozn. 11chmidt
16 Otto KLETZL: Die Junker von Prag in Strassburg (= Schriften des wissenschaftlichen Instituts der Elsass-Lothringer im Reich an der Universität Frankfurt. Neue Folge Nr. 15). Frankfurt am Main 1936, s. 12, 14;
17 Jaroslav PEŠINA / Jaromír HOMOLKA: České země a Evropa. In: Jaroslav PEŠINA (red.): České umění gotické 1350-1420. Praha 1970, s. 41.
18 Otto KLETZL: Die Junker von Prag in Strassburg (= Schriften des wissenschaftlichen Instituts der Elsass-Lothringer im Reich an der Universität Frankfurt. Neue Folge Nr. 15). Frankfurt am Main 1936, s. 12. Kriticky se k interpretaci štrasburských zpráv postavil Karl Heinz CLASEN: Der Meister der Schönen Madonnen. Herkunft, Entfaltung und Umkreis. Berlin / New York 1974, s. 87-88. Hodnověrnost zprávy o exportu sochařského díla z Prahy do Štrasburku odmítl.
19 Otto KLETZL: Die Junker von Prag in Strassburg (= Schriften des wissenschaftlichen Instituts der Elsass-Lothringer im Reich an der Universität Frankfurt. Neue Folge Nr. 15). Frankfurt am Main 1936, s. 14; Jaroslav PEŠINA / Jaromír HOMOLKA: České země a Evropa. In: Jaroslav PEŠINA (red.): České umění gotické 1350-1420. Praha 1970, s. 41.
20 Tzv. Tresslerbuch přináší zprávu datovanou k 31. 1. 1399: „item vor das holzgemechte zum bilde von Prag 5 scot dem tischer; v témže roce pak: „item 2 schilling trankgelt den smedeknechten, do sy dy stange smitten, do das bilde von Prag uf stetr“ - W. FRIES: Die Schreinmadonna. In: Anzeiger des Germanischen Nationalmuseums 1928-29. Nürnberg 1929, s. 49, pozn. 136; K. H. CLASEN: Die mittelalterliche Bildhauerkunst in Deutschordensland Preussen I. Berlin 1939, s. 21, pozn. 17 – citováno podle: Jaroslav PEŠINA / Jaromír HOMOLKA: České země a Evropa. In: Jaroslav PEŠINA (red.): České umění gotické 1350-1420. Praha 1970, s. 42.
21 Citováno podle: Jaroslav PEŠINA / Jaromír HOMOLKA: České země a Evropa. In: Jaroslav PEŠINA (red.): České umění gotické 1350-1420. Praha 1970, s. 41 – Konrad BURDACH: Schlesisch-böhmische Briefmuster aus der Wende des vierzehnten Jahrhunderts. Berlin 1926, č. 81-82, s. 112-113.
22 Z obsáhlé literatury k retáblu z Mühlhausen chovanému ve Státní galerii ve Stuttgartu Alfred STANGE: Deutsche Malerei der Gotik Bd. II. Berlin 1936, s. 41; Antonín MATĚJCEK (ed.): Česká malba gotická. Deskové malířství 1350-1450. Praha 1938, s. 79-82; Edeltraud RETTICH: Flügelaltar aus Mühlhausen. In: Anton LEGNER (ed.): Die Parler und der Schöne Stil 1350-1400. Europäische Kunst unter den Luxemburgern Bd. 1. Handbuch zur Ausstellung des Schnütgen-Museums in der Kunsthalle Köln. Köln 1978, s. 339-341; Jiří FAJT / Markus HÖRSCH: Mezi Prahou a Lucemburskem – zemský most na západ. In: Jiří FAJT / Barbara DRAKE BOEHM (eds.): Karel IV. Císař z Boží milosti. Kultura a umění za vlády Lucemburků 1310-1437. Praha 2006, s. 376-378.
23 Dieter GROSSMANN: In: katalog výstavy Schöne Madonnen. Salzburg 1965, s. 67n., č. kat. 14; Karl Heinz CLASEN: Der Meister der Schönen Madonnen. Herkunft, Entfaltung und Umkreis. Berlin / New York 1974, s. 129-133; Johannes NEUHARDT: Coram imagine sua. Überlegungen zum geistlich-geschichtlichen Hintergrund der „Schönen Madonnen“. In: Imagination und Imago. Festschtift Kurt Rossacher. Salzburg 1983, s. 235-240; Gerhard SCHMIDT: Gotische Bildwerke und ihre Meister. Textband. Wien / Weimar / Köln 1992, s. 247-250; Lothar SCHULTES: Madonna Altenmarkt. In: Günter BRUCHER (ed.): Geschichte der bildenden Kunst in Österreich Bd. 2. Gotik. München / London / New York 2000, s. 367; Jiří FAJT: Madona z Altenmarktu. In: Jiří FAJT / Barbara DRAKE BOEHM (eds.): Karel IV. Císař z Boží milosti. Kultura a umění za vlády Lucemburků 1310-1437. Praha 2006, s. 447-448
24 F. M. BARTOŠ: Čechy v době Husově (= České dějiny II/6). Praha 1947, s. 100-101; František ŠMAHEL: Nahlédnutí do středověku. Mluva písma a četba obrazů. Praha (Nakladatelství Karolinum) 2017, s. 227.

Fotografie


Žádné fotografie