Přihlásit se
Český a římský král Václav IV.
doba, duchovní proudy a umění v předhusitských Čechách v evropském kontextu

Historie


Krize – společnost – umění: Čechy kolem roku 1400

Autor: Prof. PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc.

Při dějinné retrospektivě posledního tisíciletí vývoje evropské civilizace bychom neměli přehlížet jednu významnou skutečnost. Obvykle tomu bylo tak, že na odcházející století plynule navázala epocha století nového. Tento na první pohled jasný, téměř logický postup měl jednu jedinou výjimku – situaci „kolem roku 1400“.1 Tu nabídla Evropa, úžeji střední Evropa, a velmi výrazně Čechy (České království). Zde jako by neexistoval konsensus, co vlastně tato přechodná dějinná fáze trochu přeexponovaně vyjadřovala. Šlo o jakýsi zlom či přerušení předchozího – v podstatě po několik staletí trvajícího – kontinuálního vývoje.
Snad nejhmatatelněji došla tato „dějinná nejistota“ vyjádření v pojmu „krize“.2 Tak situaci na přelomu 14. a 15. století začalo vnímat evropské bádání již v průběhu první třetiny 20. století. Události druhé světové války, všeobecný rozvrat, jenž vykrystalizoval v ony rozsáhlé změny geopolitického charakteru, to vše akcelerovalo doslova v explozi historických prací na „krizové“ téma. Hledání krizových symptomů v této fázi středověku dostalo hned několik nálepek: krize 14. století, krize pozdního středověku, krize feudalismu, první krize feudalismu apod. Konjunkturu až boom tohoto směru historického bádání představovala padesátá až sedmdesátá léta minulého století.3 Posléze došlo k jakési únavě z tématu, které se neustále vracelo v sotva postižitelných variacích. To nakonec vedlo k vyčerpání poznávacích strategií, což ostatně platilo i pro teoretická východiska, případně jejich modifikace. Projevovalo se to pozvolným poklesem zájmu o toto téma, jež se tak na konci minulého století sesunulo v podstatě až do roviny badatelského nezájmu.4
Začaly naopak vznikat práce, jež zvolna, ale konsekventně počaly relativizovat celý krizový koncept. V této souvislosti nepřehlédneme, že tyto posuny badatelských strategií opět nemálo odrážely společenské změny, kterými procházel nejen evropský čili „starý“ kontinent. Za všechny lze jmenovat rostoucí vliv ekologie. Pád železné opony v roce 1989 jako by tento odvrat urychlil. Ano, koncept krizovosti evropské společnosti „kolem 1400“ zdánlivě opouštěl badatelské prostředí. Ale pozor, někteří autoři se pokusili toto téma nejen obhájit, ale přímo zachránit.5 Do poněkud usychajícího modelu, jenž představoval jednotlivé symptomy krize, zapojili totiž dříve nepoužívané či nevyužívané aspekty. Tím vlastně portfolio pojmu středověké krize nemálo rozšířili. Takovým nejvýznamnějším momentem se stal rozvoj ekologické politiky ve 20. století, která posléze našla zpětnou projekci ve 14. a 15. století.
Klíčovým rysem tohoto pojetí se staly změny v podnebí, jež měly za následek například fáze značného ochlazení, jež postihlo řadu teritorií zejména západní Evropy ve 14. a 15. století. Ne, ještě se tu nejednalo o tzv. malou dobu ledovou, jež se měla rozprostřít v druhé polovině 16. století.6 Století předtím představovalo jakousi dějinnou předehru vlivu ekologie na tehdejší společnost. Na první pohled poskytuje tento nový přístup řadu logických argumentů: špatné počasí a ochlazení v průběhu let negativně působilo zejména na zemědělství a na pěstování klíčových plodin, především obilovin. Špatné úrody zvyšovaly cenu této komodity, strategické nejen pro tuto fázi středověku, ale pro celé období tradiční společnosti (před rokem 1800).
V této souvislosti se stala mimořádně důležitým titulem nedávná monografie Chantal Camenisch.7 Autorka se totiž zabývá nizozemským Burgundskem v 15. století a vlivem nepříznivých klimatických poměrů (mrazy, povodně, bouře aj.) na vývoj cen obilí. A toto řetězení se posléze projevilo v celé společnosti této nejvyspělejší oblasti Evropy v oné době. Zde musím akcentovat skutečnost, že použité zeměpisné vymezení vlastně skrývá teritorium, které konvenčně nazýváme prostě Nizozemí. A to je přirozeně v 15. století v umělecké oblasti natrvalo spojené s několika generacemi umělců, zejména malířů, kteří jsou tradičně (lehce nešťastně) nazýváni vlámští primitivové. Pro jiné autory představovali projev tzv. severské renesance, vycházející od jména Jana van Eycka. Jistě by tu mohla padnout prostá otázka: odrazily se naznačené krizové symptomy v tomto dnes tolik obdivovaném umění, případně jeho sociálním pozadí? Mohlo tu dojít k nějakému protnutí, ovlivnění, či se naopak jednalo o imanentní trendy, jež se v každodenní realitě Nizozemí v podstatě minuly? To samo by ovšem ukazovalo, že pojem krize je v uvedených souvislostech poměrně nevhodný, ba přímo neakceptovatelný. A to včetně možných vazeb mezi Nizozemím a Českým královstvím (či Prahou) v průběhu 15. století.8
Celkově se dá tento stručný přehled shrnout do jednoho zásadního závěru. Totiž že prakticky všechny deduktivně formulované aspekty pojmu krize nedošly empirické verifikace.9 Co to znamená? Nic jiného než skutečnost, že není dokázáno, jak působily některé modelové představy krizových segmentů na život společnosti té doby. Určitá hypotéza, kterou se ani po půl století nepodařilo verifikovat konkrétními historickými údaji, proto zůstává pouze a výlučně badatelskou konstrukcí. Objevila se naopak řada autorů, kteří prokázali aspekty nekrizového vývoje v Evropě na přelomu 14. a 15. století. Zde byly klíčové venkovské poměry. Stále více se totiž ukazovalo a ukazuje, že sociální postavení obyvatel venkova bylo nejen stabilní, ale přímo velmi dobré.10 Nelze ovšem přehlédnout, že krizové jevy se nemusely vyhnout jejich vrchnostem, v prvé řadě církevním. Velmi dobře to lze postřehnout na klášterních komplexech od britských ostrovů až po Pobaltí.

Zajímavým, ač velmi přetržitým, vcelku poněkud nečekaným vývojem prošla v době „kolem roku 1400“ společnost českých zemí. Neptejme se zatím, proč k tomu takto došlo, spokojme se zatím se stručným nástinem hlavních prací k tomuto tématu. F. Palacký11, W. W. Tomek12 či J. Pekař13 pohlíželi na společnost doby Václava IV. (1378–1419) jako na dobu jisté prosperity prostou sociálního napětí, krátce příznivou a rovnovážnou. Ovšem nepodsouvejme těmto klasikům příliš velký zájem o hospodářské, případně sociální procesy. K tomu měla historická věda dospět přece jen poněkud později. Po druhé světové válce nastal v této sféře výrazný zlom. Došlo k prohloubení, zvědečtění a široké recepci metodologie sociálních věd, spojených například s Maxem Weberem. Neméně pak došlo k rozvoji a rozšíření marxistické metodologie, nemálo ideologicky podporované a až mocensky vnucované. To vše je objektivní a dávno poznané.
Ale jeden moment je tu přece jen zásadní. Práce prakticky všech historiků po druhé světové válce s přesahem až do současnosti – uvádím výběrově J. Macka 14, F. Grause15, F. Šmahela16, P. Čorneje17 – byly jaksi automaticky vztahovány k husitství, k husitské revoluci či husitským válkám, ať již situaci po roce 1419 v Čechách nazveme jakkoli. Zde se objevuje onen klíčový mechanismus: krize – revoluce. Na první pohled je takovýto směr bádání logický, vždyť vychází z otázky, na kterou se historiografie (nejen) česká posledních více než dvou století snaží dát odpověď. Proč právě v Čechách a z jakých příčin došlo k oné revoluci? Kdo byli nositelé tohoto vývoje, případně co je k tomu vedlo? Přece jenom se zdá, že oním hybatelem nemusela být krize nebo její aspekty. Sám jsem se o tom opakovaně přesvědčoval v nejedné studii, kterou jsem formuloval na jiných základech, než je zmíněný apriorně pociťovaný mechanismus18
Možná jakousi nápovědu mohou poskytnout empiricky potvrzené skutečnosti z období raného novověku (1500–1800). Tehdy došlo v Evropě k bezpočtu rolnických revolt, povstání, ba válek. Vůdčími osobnostmi zde byli majetní a respektovaní starší mužové, zhusta rychtáři vsí, a nikoli chudí lidé, kterých žila na venkově té doby převážná většina. Jejich „revoluční potenciál“ byl nejednou téměř neměřitelný19
A už vůbec nelze vyloučit dávno vyslovený názor, že husitství nepředstavovalo moderní či modernizační hnutí, ale naopak „středověké hnutí“.20 Tyto otázky, které ve dvacátém století byly nositelem nemalého ideologického náboje stejně jako napětí, patrně v dnešní době takovýto význam nemusí nést. Je totiž docela dobře možné, že neexistoval pouze jeden výlučný model revoluce, jak byl vytvořen v 19. století. Každá doba, epocha mohla mít odlišné parametry revolucí, revolt, bouří, stávek, a to zejména v tzv. tradiční, tedy předkapitalistické společnosti.
Možná vyslovím poněkud kontroverzní názor, ale krize mohla nastoupit až poté, co válčení utichlo. Jen rozsah destrukcí důležitých staveb všeho druhu by tomu mohl nasvědčovat: kláštery, hrady, tvrze, ale i škody v řadě měst. A dále: centrální moc se nacházela v troskách, stát byl bez vladaře… Ano, i takový byl obraz Čech na konci první třetiny 15. století. Ač by se to mohlo zdát, nevzdálil jsem se od tématu; výše naznačené otázky bez odpovědí velice dobře odpovídají situaci v Českém království té doby. Chceme-li pochopit vývoj v Čechách, je nezbytné sledovat nejen jednotlivé události, ale současně i dlouhodobější trendy. A zde je moment, kterým je možné vstoupit – velmi nečekaně – do evropského kontextu. Ch. Camenisch podala fascinující obraz klimatických změn a z toho plynoucích obtíží pro Nizozemí: jeden z jejich vrcholů představoval velký hlad a extrémní drahota základních potravin roku 1438. Ale pozor, měl v podstatě evropskou dimenzi. Setkáváme se s ním ve Francii, Nizozemí, Švýcarsku stejně jako v říši – zde například ve významných městech jako Norimberk či Kolín nad Rýnem.21 Jen v jednom evropském teritoriu stopy po této krizi nelze nalézt. Kde? Odpověď není těžká, ale poněkud šokující. Ano, jedná se o české země. Potvrzuje to relativismus používání pojmu krize, a to v nejrůznějších významech....

Jak vypadala společnost českého státu kolem roku 1400? Pověstná byla slabost královské moci. Ale opravdu královské moci? Nebo jenom panovníka Václava IV.? Jedná se totiž o dvě docela rozdílné otázky. Bližší pohled prozrazuje, že v této době již nelze ztotožňovat panovníka a stát, jak tomu bylo např. v raném středověku za přemyslovských knížat. Stát a jeho instituce, např. zemský či dvorský soud, fungovaly nezávisle na tom, zda byl panovník přítomen na jednáních, či trávil-li se svými milci měsíce na lovu. Šlechta, vyšší i nižší, nevykazovala žádné zevně postižitelné momenty krize, případně z toho plynoucí pauperizace. U části panstva naopak pozorujeme docela nesmiřitelné vyhraňování se vůči panovníkovi, jež vyústilo ve dvojí zajetí Václava IV.
Velmi složité bylo naproti tomu postavení duchovního stavu. O ten se výrazně opíral ještě Karel IV. Ale světský klérus byl zasažen jak ideově papežským schizmatem, tak velmi nešťastným konfliktem Václava IV. a pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna († 1400). Ovšem i řeholní klérus, kláštery v první řádě, se vyznačoval řadou krizových symptomů. Ty se týkaly zejména hospodářských otázek: velké raně a vrcholně středověké domény se začaly rozpadat, a to jak dočasně, tak v řadě případů trvale. Lze to postihnout již před rokem 1400. Nejednalo se v žádném případě o stabilní majetkovou položku. Špatné hospodaření bylo charakteristické i pro velké majetky pražského arcibiskupství pod vedením Konráda z Vechty. Jeho kroky vedly k naprosté destrukci jednoho z klíčových majetkových komplexů v Čechách. V obecné rovině měl zásadní význam vývoj církevního majetku a jeho dynamická sekularizace. V jiném úhlu pohledu šlo o vztah světské a duchovní moci v druhé dekádě 15. století. Nelze zamlčet, že pro nejednoho z nedočkavých šlechticů Českého království mohl fakt, že majetky církevních institucí nebyly dobře spravovány, představovat návod k jejich příštímu jednání...
Města a měšťanstvo zaznamenávaly naopak celkově příznivý vývoj. Byl charakteristický velmi malou intenzitou vnitřních konfliktů, a to v dekádách, kdy uvedený často krvavý neklid prošel v podstatě celou západní Evropou.22 Jistý dynamický aspekt tu představoval nárůst počtu a významu českého etnika v řadě královských měst. Již v roce 1413 ovládlo klíčovou Staroměstskou radnici v Praze. A také měšťané dokázali participovat na církevním majetku, který si nejen pronajímali, ale posléze i zakupovali, a to již od sklonku 14. století.
A venkovské, převážně poddanské obyvatelstvo, jež tvořilo až 90 % populace tehdejšího českého státu? I tady stojí proti sobě dvě teze. Názorům o příznivém vývoji selského stavu jak kolem roku 1400, tak i posléze,23 se pokusil konkuroval „krizový model“ vzniklý v padesátých letech 20. století, který se snažil doložit obtížnou až krizovou situaci venkovské populace.24 Empiricky podepřené bádání prozrazuje vcelku jednoznačně, že kolem roku 1400 „selský stav“ profitoval ze soudobých možností, což prokazuje nečekaným způsobem interakce vesničanů s klášterními nemovitostmi. Ale nejen s nimi, byla tu například participace na dynamickém městském trhu.
Celkově lze v podstatě bezpečně konstatovat, že sociální situace společnosti českého státu kolem roku 1400 byla stabilní (s výjimkou hospodaření církevních institucí), bez viditelných stagnačních či dokonce krizových momentů.25

+++
Jaká byla v naznačeném společenském kontextu střední Evropy, a zejména Českého království, role umění, a to nejen dvorského? Odpověď na tuto otázku je složitá. Vychází z volby základní teze: do jaké míry bylo umění kolem roku 1400 imanentní, a do jaké míry bylo spojeno se společenskými procesy oné doby. Tato volba je na několika desítkách řádek neřešitelná, ale je vhodné toto zásadní téma alespoň formulovat, a to jako otevřenou otázku, jež může mít celé spektrum výkladů. Stačí upozornit na to, že jinak se bude na téma dívat historik umění, zcela jinak potom obecný historik.
Každé umělé či mechanické spojování uměleckých projevů vrcholného či pozdního středověku se společenskými trendy a tendencemi může vést – zejména při jejich modelovém vyjádření – velmi snadno do slepé uličky. Ukázala to již před několika dekádami diskuse na téma italská (florentská) renesance a krize.26 Tento pokus prozrazuje, že na umění doby kolem 1400 je třeba pohlížet jako na samostatnou aktivitu, jaké svébytný umělecký projev. Jestliže téma krize v podání obecné historie se vyznačuje nemalým množstvím modelových situací, nemálo vzdálených od dílčích analytických studií, pak mutatis mutandis toto konstatování musí platit i pro umění té doby: architekturu, sochařství, malířství.
Jeden moment se mi v těchto souvislostech zdá velmi zvláštní, ale současně inspirativní. Jestliže si uvědomíme jakousi dysharmonii až rozpory či konflikty v sociálních vztazích společnosti v českých zemích „kolem 1400“, pak umění této doby stojí vůči nim v jakémsi opozitu. Stačí vyslovit jen pojem krásný sloh, abychom reflektovali estetiku, jemnost provedení, harmonii. Poněkud nadneseně vyjádřeno jde o svým způsobem únik či útěk z dysharmonické reality. Tím nemá být řečeno, že společenské klima zůstávalo na umění zcela bez vlivu. Nikoli. Stačí si uvědomit, že ony převraty kolem roku 1419 vedly často tehdejší umělce k tomu, aby buď urychleně opustili zemi, nebo hledali jiné donátory.
Rozvoj uměleckohistorického bádání věnovaného otázkám pozdně středověkého umění, který probíhá v posledních dekádách v Čechách, dává tušit, že v dohledné době bude možné přiblížit se k odpovědím na některé otázky, které tu byly vysloveny.

Resumé

Pojmem „krize“ začala být označována situace v Evropě na přelomu 14. a 15. století v Evropě bádání již v průběhu první třetiny 20. století. Události druhé světové války, všeobecný rozvrat, jenž vykrystalizoval v ony rozsáhlé změny geopolitického charakteru, to vše akcelerovalo doslova v explozi historických prací na „krizové“ téma. Hledání krizových symptomů v této fázi středověku dostalo hned několik nálepek: krize 14. století, krize pozdního středověku, krize feudalismu, první krize feudalismu apod. Konjunkturu až boom tohoto směru historického bádání představovala padesátá až sedmdesátá léta minulého století. Posléze došlo k jakési únavě z tématu, které se neustále vracelo v sotva postižitelných variacích. To nakonec vedlo k vyčerpání poznávacích strategií, což ostatně platilo i pro teoretická východiska, případně jejich modifikace.
Celkově se dá tento stručný přehled shrnout do jednoho zásadního závěru. Totiž že prakticky všechny deduktivně formulované aspekty pojmu krize nedošly empirické verifikace.27 Co to znamená?28 Nic jiného než skutečnost, že není dokázáno, jak působily některé modelové představy krizových segmentů na život společnosti té doby. Určitá hypotéza, kterou se ani po půl století nepodařilo verifikovat konkrétními historickými údaji, proto zůstává pouze a výlučně badatelskou konstrukcí. Objevila se naopak řada autorů, kteří prokázali aspekty nekrizového vývoje v Evropě na přelomu 14. a 15. století.
Přítomná studie rekapituluje vývoj tématu, které bylo v posledních létech obohaceno o aspekt klimatických změn, šířeji o ekologický rozměr. Studie ukazuje, že promítat tyto obecné trendy do vývoje umění "kolem 1400", nelze. Umění se vyvíjelo podle imanentních principů a nereflektovalo společenské změny přímočaře, ale daleko složitěji.

1 SEIBT, F., EBERHARD, W.: Europa 1400. Die krize se Spätmittelalters. Stuttgart 1988. Vzhledem k rozsahu studie redukuji poznámkový aparát na minimum.
2 HYBEL, N.: Crisis or Change. The Concept of Crisis in te Light of Agrarian Structural Reorganization in Late Medieval England. Aarhus UP 1989, s. 138-255.
3 GRAUS, F.: Das Spätmittelalter als Krisenzeit. Ein Literaturbericht als Zwischenbilanz. Praha 1969; týž: Pest-Geissler-Judenmorde. Das 14. Jahrhunder als Krisenzeit. Göttingen 1987; MOLSBERGER, T.: Der krisenhafte Charakter des Spätmittelalter. Historisches Faktum oder Konstgrukt der modernen Geschichtsforschung. 2012 (eBook).
4 ČECHURA, J.: Krize pozdního středověku – mýtus 20. století?, in: Středověký kaleidoskop pro muže s hůlkou. Věnováno Františku Šmahelovi k životnímu jubileu. Praha 2016, s. 35-47 (lit.).
5 RÖSENER, W.: Europa im Spätmittelalter und die agrarische Welt. Probleme und Defizite der Forschung. In: Vierteljahrschrift für Sozial-und Wirtschaftsgeschichte 93, 2006, s. 322-336; týž: Krise des Spätmittelalters in neuer Perspektive, tamtéž, 99, 2012, s. 189-208.
6 Srv. BEHRINGER, W.: Kulturní dějiny klimatu: od doby ledové po globální oteplování. Praha 2010.
7 CAMENISCH, Ch.: Ednlose Kälte. Witterungsverlauf und Getreidepreise in den Burgundischen Niederlanden im 15. Jahrhundert. Basel 2015.
8 Srv. VLČKOVÁ, J.: Praha a Nizozemí ve druhé polovině 15. století, Brno 2009 (diss.).
9 Tak SCHUSTER, P.: Die Krise des Spätmittelalters. Zur Evidenz eines sozial- und wirschaftsgeschichtlichen Paradigmas in der Geschichtsschreibung des 20. Jahrhundert. In: Historische Zeitschricht 260, 1999, s. 19-56, zejm. s. 39 sq.
10 Pro české země ČECHURA, J.: Die Struktur der Grundherrschaften im mittelalterlichen Böhmen unter besonderer Berücksichtigung der Klosterherrschaften. Stuttgart-Jena-New York 1994.
11 PALACKÝ, F.: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě III (od roku 1403 až do roku 1439). Praha 1894 (4. vyd.).
12 TOMEK, W. W.: Děje království českého. Praha 1850 a další vydání.
13 PEKAŘ, J.: Dějiny československé. Praha 1921 a další vydání.
14 MACEK, J.: Husitské revoluční hnutí. Praha 1952.
15 GRAUS 1987, c.d. (v pozn. 3).
16 ŠMAHEL, F.: Husitská revoluce. I-IV. Praha 1993.
17 ČORNEJ, P.: Velké dějiny zemí Koruny české V. (1402–1437). Praha 2000.
18 Viz BOHÁČOVÁ, V., KUCROVÁ, V: Sedláci si dělají, co chtějí. Sborník vybraných prací profesora Jaroslava Čechury. Praha 2012, s. 421-438 (bibliografie do r. 2012).
19 Zásadně BLICKLE, P.: Unruhen in der ständischen Gesellschaft, 1300–1800. München 2012 (2. vyd.).
20 Tak PEKAŘ, J.: Žižka a jeho doba. Praha 1992 (3. vyd.), s. 169-198.
21 ALLMAND, Ch.: The New Cambridge Medieval History (c. 1415-c.1500),Vol. 7. Cambridge 1998.
22 GRAUS 1987,(v pozn. 3).
23 KROFTA, K.: Dějiny selského stavu. Praha 1949 (2. vyd.).
24 GRAUS, F.: Dějiny venkovského lidu v Čechách a na Moravě do roku 1419. II, Praha 1957.
25 Srv. ČECHURA 1994 (v pozn. 10).
26 BARON, H.: The Crisis of the Early Italian Renaissance. Civis Humanism and Republican Liberty in an Age of Classicism and Tyranny. Princeton UP 1966, 1993 (8. vyd.); Albert RUSELL ASCOLI, A.: Ariosto' s Bitter Harmony. Crisis and Evasion in the Italian Renaissance. Princeton UP 1987; Florence and Beyond Culture, Society and Politics in Renaissance Italy. Essays in Honour of John M. Najemy. Toronto 2008.
27 Tak SCHUSTE, P: Die Krise ses Spätmittelalters. Zur Evidenz eines sozial- und wirschaftsgeschichtlichen Paradigmas in der Geschichtsschreibung des 20. Jahrhundert. In: Historische Zeitschricht 260, 1999, s. 19-56, zejm. s. 39 sq.
28 So SCHUSTER, P.: Die Krise des Spätmittelalters. Zur Evidenz eines sozial- und wirschaftsgeschichtlichen Paradigmas in der Geschichtsschreibung des 20. Jahrhundert. In: Historische Zeitschricht 260, 1999, 19-56, v.a. 39f.

Literatura


ALLMAND, Ch.: The New Cambridge Medieval History (c. 1415-c.1500),Vol. 7. Cambridge 1998
ASCOLI, A.: Ariosto' s Bitter Harmony. Crisis and Evasion in the Italian Renaissance. Princeton UP 1987; Florence and Beyond Culture, Society and Politics in Renaissance Italy. Essays in Honour of John M. Najemy. Toronto 2008
BARON, H.: The Crisis of the Early Italian Renaissance. Civis Humanism and Republican Liberty in an Age of Classicism and Tyranny. Princeton UP 1966, 1993 (8. vyd.); Albert RUSELL ASCOLI, A.: Ariosto' s Bitter Harmony. Crisis and Evasion in the Italian Renaissance. Princeton UP 1987
BEHRINGER, W.: Kulturní dějiny klimatu: od doby ledové po globální oteplování. Praha 2010
BLICKLE, P.: Unruhen in der ständischen Gesellschaft, 1300–1800. München 2012 (2. vyd.)
BOHÁČOVÁ, V., KUCROVÁ, V: Sedláci si dělají, co chtějí. Sborník vybraných prací profesora Jaroslava Čechury. Praha 2012
CAMENISCH, Ch.: Ednlose Kälte. Witterungsverlauf und Getreidepreise in den Burgundischen Niederlanden im 15. Jahrhundert. Basel 2015
ČECHURA, J.: Die Struktur der Grundherrschaften im mittelalterlichen Böhmen unter besonderer Berücksichtigung der Klosterherrschaften. Stuttgart-Jena-New York 1994
ČECHURA, J.: Krize pozdního středověku – mýtus 20. století?, in: Středověký kaleidoskop pro muže s hůlkou. Věnováno Františku Šmahelovi k životnímu jubileu. Praha 2016
ČORNEJ, P.: Velké dějiny zemí Koruny české V. (1402–1437). Praha 2000
GRAUS, F.: Dějiny venkovského lidu v Čechách a na Moravě do roku 1419. II, Praha 1957
GRAUS, F.: Das Spätmittelalter als Krisenzeit. Ein Literaturbericht als Zwischenbilanz. Praha 1969; týž: Pest-Geissler-Judenmorde. Das 14. Jahrhunder als Krisenzeit. Göttingen 1987
HYBEL, N.: Crisis or Change. The Concept of Crisis in te Light of Agrarian Structural Reorganization in Late Medieval England. Aarhus UP 1989
KROFTA, K.: Dějiny selského stavu. Praha 1949 (2. vyd.)
MACEK, J.: Husitské revoluční hnutí. Praha 1952
MOLSBERGER, T.: Der krisenhafte Charakter des Spätmittelalter. Historisches Faktum oder Konstgrukt der modernen Geschichtsforschung. 2012 (eBook)
PALACKÝ, F.: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě III (od roku 1403 až do roku 1439). Praha 1894 (4. vyd.)
PEKAŘ, J.: Žižka a jeho doba. Praha 1992 (3. vyd.)
PEKAŘ, J.: Dějiny československé. Praha 1921
RÖSENER, W.: Europa im Spätmittelalter und die agrarische Welt. Probleme und Defizite der Forschung. In: Vierteljahrschrift für Sozial-und Wirtschaftsgeschichte 93, 2006
RÖSENER, W.: Krise des Spätmittelalters in neuer Perspektive. In: Vierteljahrschrift für Sozial-und Wirtschaftsgeschichte, 99, 2012
SEIBT, F., EBERHARD, W.: Europa 1400. Die krize se Spätmittelalters. Stuttgart 1988
SCHUSTER, P.: Die Krise des Spätmittelalters. Zur Evidenz eines sozial- und wirschaftsgeschichtlichen Paradigmas in der Geschichtsschreibung des 20. Jahrhundert. In: Historische Zeitschricht 260, 1999
ŠMAHEL, F.: Husitská revoluce. I-IV. Praha 1993
TOMEK, W. W.: Děje království českého. Praha 1850
VLČKOVÁ, J.: Praha a Nizozemí ve druhé polovině 15. století, Brno 2009 (diss.)

Fotografie


Žádné fotografie