Přihlásit se
Český a římský král Václav IV.
doba, duchovní proudy a umění v předhusitských Čechách v evropském kontextu

Historie


Nástěnné malby v Chrámu Matky Boží před Týnem z doby Václava IV.

Autor: PhDr. Jana Peroutková

Přesto, že interiér Týnského chrámu působí v dnešní době středověkou nástěnnou malbou nedotčen, prameny dokládají, že jeho stěny zdobila rozsáhlá výzdoba. V Pamětech Mikuláše Dačického se dočítáme, že roku 1603 byl interiér chrámu vybílen, nově vymalován erby a světskými motivy a při této příležitosti byly „staré malby“ překryty.1 V roce 1847 průzkumy stěn bočních lodí a jejich chórových kaplí odkryly fragmenty těchto středověkých maleb. Nepřistoupilo se však k jejich restaurování a před tím, než byl roku 1883 kostel nově vymalován, byly všechny staré omítky strženy, aniž by byly zbytky nástěnných maleb zdokumentovány.
Přesto se v kostele vzácně dochovaly fragmenty maleb z lucemburského období, a to v sakristii chrámu a za jedním z barokních oltářů. Barokní oltáře měly být při rozsáhlých rekonstrukcích vedených Josefem Mockerem v druhé polovině 19. století odstraněny a měly je nahradit „moderní gotizující“ oltáře. K tomu nakonec nedošlo a malby za prvním oltářem (sv. Krišpína a Kryšpiána), který je přisazen k severní stěně severní lodi, se zachovaly dodnes. Objeveny byly v devadesátých letech 20. století. Dochovala se dvě namalovaná pole, jedno s námětem sv. Jeronýma, překvapivě vysoké kvality, a druhé, formálně odlišné, s ikonografií deseti tisíc bojovníků.

Malba se sv. Jeronýmem
Zvýšený zájem o ikonografii sv. Jeronýma, církevního otce a učitele, patří mezi osobité rysy českého umění v předhusitském období.2 Souvisí jistě s celoevropským fenoménem nově budovaného jeronýmského kultu, který se šířil především z prostředí humanistické Itálie. Mistr boloňské univerzity Giovanni da Andrea sestavil kolem roku 1342 čtyřsvazkové dílo, tzv. Hieronymianum, v němž mimo jiné postuloval i novou a závaznou formu zobrazování tohoto církevního učitele – jako kardinála sedícího na stolci, který vyndává trn z tlapy poraněného lva. 3Petrarca světce obdivoval především pro jeho formálně vytříbený literární projev a jeho zásluhou se stal Jeroným patronem humanistů z řad teologů a učenců pracujících s jazykem.
Aktuálnost nového jeronýmského kultu se projevila i na pražském dvoře Karla IV. Dychtivě jej přijímal humanistický okruh císařské kanceláře v čele s Janem ze Středy. V roce 1346 žádal Karel IV. u papeže o možnost založit v Praze slovanský klášter. Papež pro české země výjimku povolil a v následujícím roce mohla být vydána zakládací listina slovanského kláštera benediktinů, který byl zasvěcen Panně Marii, sv. Jeronýmovi a zemským patronům Cyrilu a Metodějovi, Vojtěchu a Prokopovi.4 Do kláštera byli povoláni mniši z území dnešní Dalmácie, kteří v Čechách sloužili bohoslužby ve staroslovanském jazyce. Tímto způsobem se české křesťanství propojilo se staroslovanskou velkomoravskou tradicí a bylo posvěceno spojením s církevním otcem, sv. Jeronýmem. Jeroným, který byl proto prezentován jako Slovan a překladatel Bible nejen do latiny, ale i slovanštiny, při tom hrál klíčovou roli, skrze něho získalo české křesťanství, v evropské tradici poměrně mladé, osvědčení starobylosti a pravověrnosti.5 Do první poloviny čtyřicátých let 14. století jsou také kladeny první systematické snahy o překlad celé Bible do českého jazyka, spojované s předními vzdělanci císařského a arcibiskupského dvora.6 Nejstarším známým českým překladem je Bible drážďanská, datovaná do šedesátých let 14. století.7 Podnětem k překladu byla vedle krystalizování podnětů tzv. nové zbožnosti rovněž potřeba kulturně reprezentovat České království, v zárodku pak již cítíme i počátky identifikace národa prostřednictvím jazyka, což se plně projevilo počátkem 15. století.8
Přední kazatelé Týnského kostela byli ve druhé polovině 14. století úzce provázáni s okruhem pražského císařského i arcibiskupského dvora. Konrád Waldhauser, který v Týně kázal od roku 1363, měl úzké vztahy k pražskému císařskému dvoru, které dokládá i jeho korespondence s kancléřem Janem ze Středy.9 Také Jan Milíč z Kroměříže byl významně spjat s královskou kanceláří. Než nastoupil cestu kazatele, působil jako královský notář po boku Jana ze Středy a dalších tzv. protohumanistů.10 Milíč byl jedním z prvních kazatelů, kteří si uvědomovali důležitost národního jazyka v procesu lokálních bojů za obnovu církve, a jako první kladl důraz na častá kázání v českém jazyce a na šíření jednoduchých forem krátkých českojazyčných modliteb eucharistického charakteru.11
Manifestace kultu sv. Jeronýma v hlavním staroměstském kostele tedy nepřekvapí. V Týnském chrámu zaznamenáváme v roce 1394 fundaci oltáře sv. Jeronýma, sv. Erasma a sv. Palmácia již vícekrát zmíněným Zikmundem Hulerem a jeho bratrem Ondřejem. Huler byl v poslední čtvrtině 14. století v kontextu pražských měst mimořádnou osobností. Pocházel z bohatého staroměstského patricijského rodu, od roku 1381 byl staroměstským konšelem a později se stal královským podkomořím Václava IV.12 Významně se angažoval ve sporech krále s arcibiskupem Janem z Jenštejna.13 Během druhého králova zatčení, které inicioval v roce 1402 jeho bratr Zikmund, dělal Huler Václavovi v tzv. vídeňském zajetí společnost.14 V roce 1405 se mu ale stal osudným spor o navrácení částky, kterou král Václav dlužil opolským knížatům, přičemž se ukázalo, že Huler pravděpodobně zfalšoval listiny o jejím dřívějším vyrovnání. Na nepravost dokumentu poukázal sám polský král a Václav IV. byl nucen nechat Hulera odsoudit za podvody a následně popravit na Staroměstské radnici.15
Je velmi pravděpodobné, že malba v Týnském kostele má souvislost s Hulerovým založením oltáře v roce 1394. Sv. Jeroným je na ní zobrazen přesně podle výše zmíněného popisu v Hieronymianu.16 Celá scéna se světcem ošetřujícím poraněného lva se odehrává v plenéru se skalnatým masivem v pozadí. Vyobrazení svatého Jeronýma představovalo pro umělce zajímavé téma, protože umožňovalo vytvářet divácky vděčné perspektivní zkratky a písařská zátiší s detailními vyobrazeními nejrůznějších psacích potřeb. Svatý Jeroným byl jako jeden ze čtyř církevních učitelů součástí ikonografie v kapli sv. Kříže na Karlštejně (kolem roku 1365).17 Jako kardinál je Jeroným zobrazen v brevíři Jana ze Středy (šedesátá léta 14. století),18 v Opatovickém brevíři (1370–1380)19 a objevuje se i v dalších památkách. Výjimečnou památkou s ikonografií svatého Jeronýma je deska Mistra třeboňského oltáře s vyobrazením scény Kladení do hrobu, na níž se z druhé strany nachází malby se sv. Jiljím, Augustýnem a Jeronýmem.
Týnská malba pojímá architektonickou podobu trůnu i písařského pulpitu velmi jednoduše. Perspektiva je budována pouze pocitově, tak jako u schodišťového cyklu na hradě Karlštejně (polovina šedesátých let 14. století)20 nebo na nástěnných malbách v křížové chodbě Emauzského kláštera na Slovanech (před rokem 1370).21 Obě tyto památky jsou spojovány se jménem Mistra Osvalda. Formální srovnání i dochované účty naznačují, že Mistr Osvald mohl být vůdčí malířskou osobností v katedrále sv. Víta v první polovině sedmdesátých let 14. století.22
Stylová podoba týnské malby ukazuje však na pozdější dobu vzniku. Obličejový typ svatého Jeronýma můžeme odvodit zejména z prací Mistra třeboňského oltáře, konkrétně z desky s církevními otci (osmdesátá léta 14. století).23 Jan Royt předpokládá výtvarná východiska Mistra třeboňského oltáře především v karlštejnském ateliéru a na nástěnných malbách v katedrále sv. Víta.24 Lev, kterému vytahuje týnský Jeroným trn z tlapy, je citací lva pod nohami Jeronýma z desky Třeboňského mistra. Utváření jednoduchého krajinného pozadí má však ještě východisko ve schodišťovém cyklu na Karlštejně, zatímco na deskách Mistra třeboňského oltáře je již rozvinuto s vytříbenou bravurou.
Stylové odvození od díla Mistra třeboňského oltáře klade týnskou malbu blízko k datu založení oltáře sv. Jeronýma (1394), a stojí na počátku reflexe malířských podnětů internacionálního stylu v městském prostředí.
Pozoruhodné je zasvěcení oltáře dalším světcům. Svatý Erasmus jako ochránce nemocných trpících žaludečními potížemi nebyl zcela neobvyklým patronem, výjimečné je však zasvěcení svatému Palmáciovi. Ostatky svatého Palmácia získal Karel IV. v roce 1356 od trevírského arcibiskupa Boemunda II. Palmáciovi byl v Čechách zasvěcen pouze jediný kostel, a to v karlštejnském podhradí, který měli ve správě kanovníci karlštejnské kapituly. Je tedy možné, že zasvěcení v Týnském kostele souvisí s darem relikvie svatého Palmácia od krále Václava IV. podkomořímu Sigmundu Hulerovi. Malba se svatým Jeronýmem i skladba světců, jimž byl Hulerem založený oltář zasvěcen, ukazují na bezprostřední reflexi aktuálních výtvarných a ikonografických tendencí z okruhu panovnického dvora, církevního dvorského i řádového prostředí v kruzích nejbohatšího staroměstského patriciátu. 25

Malba s ikonografií deseti tisíc svatých umučených rytířů
Malba s námětem deseti tisíc svatých umučených rytířů tvoří samostatné obrazové pole, oddělené od malby se svatým Jeronýmem pásem se šablonovým dekorem. Liší se od ní výrazně nižší uměleckou úrovní i pokročilejším stylovým charakterem.
Ikonografie deseti tisíc svatých umučených vychází z legendy, která vznikla v průběhu 12. století v souvislosti s křížovými výpravami. Příběh vypráví o římském veliteli armády Acháciovi a jeho družině vojáků, kteří byli posláni potlačit vzpoury v Arménii. V takřka prohraném boji k vojákům přišlo sedm andělů, kteří jim pod podmínkou přijetí víry v Krista přislíbili vítězství. Římané křesťanskou víru přijali a po vítězství v bitvě se odebrali na horu Ararat, na níž se zřekli pohanských bohů a přijali křest. Když se císař Hadrián dozvěděl, že přijali křesťanství a že se odmítají klanět římským bohům, nechal je korunovat trním, někteří byli ukřižováni, jiní shozeni ze skály na trnité keře agáve. Po jejich skonu se jako při ukřižování Krista obloha zatáhla, slunce zatmělo, měsíc zbarvil do krvava a země se otřásla. Díky těmto zázrakům se ke křesťanství obrátilo dalších tisíc vojáků a i ty nechal císař za trest svrhnout ze skály do agávových keřů.26
Rozšíření legendy v českých zemích sledujeme od padesátých let 14. století, kdy byl její text, zřejmě z podnětu Karla IV., přeložen z německého jazyka.27 Podle inventářů jsou k letům 1353 a 1359 doloženy ostatky svatých rytířů v chrámovém pokladu katedrály sv. Víta.28
Scéně svatých umučených rytířů přihlíží na týnské malbě mužská postava v šatu, který byl typický pro konec 14. století – prošívaném vypasovaném kabátci a v barevných upnutých nohavicích. Postavu můžeme pravděpodobně považovat za donátora obrazu. Pokud by vedlejší vyobrazení svatého Jeronýma souviselo se založením oltáře Zikmundem Hulerem v roce 1394, mohlo by hypoteticky jít o malbu objednanou Hulerovou rodinou a datovanou k roku 1405, kdy byl podkomoří popraven na Staroměstské radnici. Dataci kolem roku 1400 odpovídá i stylový charakter díla.

Nástěnná malba v sakristii
Nástěnná malba na jižní zdi sakristie byla odkryta v roce 1932. Zeď poškodil ve střední části koncem devadesátých let 19. století otvor, který do ní byl druhotně proražen pro gotizující okno. Jižní zeď sakristie totiž bezprostředně sousedila s tzv. kaplí sv. Ludmily, původní jižní věží raně gotického kostela Panny Marie před Týnem, která byla stržena v roce 1894.29
Na dochovaných fragmentech malby se nacházejí donátorské scény, na nichž jsou klečící postavy donátorů, určené erby, doprovázeny stojícími světci. Malbu uvedl do odborné literatury v roce 1938 Václav Wagner.30 Karel Stejskal ji spojuje s okruhem dvorních umělců Václava IV. a datuje před rok 1384. Erby připisuje rodu Rožmberků, konkrétně pokládá jednoho z donátorů za Petra II. z Rožmberka, který byl v letech 1355 až 1384 proboštem kaple Všech svatých na Pražském hradě.31 Magdaléna Hamsíková určuje donátora jako člena rodu pánů z Landštejna, kteří měli ve znaku stříbrnou růži na červeném štítě.32 Autorka dokládá, že mezi probošty vyšehradské kapituly, kteří se od roku 1326 střídali ve vykonávání podacího práva při Týnském kostele se zástupci staroměstského patriciátu, byl právě Vilém II. z Landštejna. Vilém se stal roku 1381 v mladém věku vyšehradským proboštem a jeho poručníkem, který mu spravoval důchody, byl mezi lety 1382 a 1384 Jindřich z Dubé, od roku 1387 do roku 1396 pak Jan Benešův z Dubé.33 Votivní obraz autorka datuje do doby mezi lety 1382 a 1387 a postavy určuje jako mladého Viléma z Landštejna s erbem s bílou růží v červeném poli a Jindřicha z Dubé, který Viléma zastupoval. Donátoři, doprovázení blíže neurčenými světci, se pravděpodobně modlili k Panně Marii, patronce kostela, střed malby však není dochován.34

Resumé

Přesto, že interiér Týnského chrámu působí v dnešní době středověkou nástěnnou malbou
nedotčen, prameny dokládají, že jeho stěny zdobila rozsáhlá výzdoba. Fragmenty malířské výzdoby byly objeveny při restaurátorských pracích ve dvou etapách. Ve 30. letech 20. století v sakristii chrámu a koncem 90 let 20. století za barokním oltářem v severní lodi.
Dosud nepublikované malby, určené formální a stylovou analýzou do období vlády Václava IV. dokládají bezprostřední reflexi aktuálních výtvarných a ikonografických tendencí z okruhu panovnického dvora, církevního dvorského i řádového prostředí v kruzích nejbohatšího staroměstského patriciátu.

1 Kronika Kutnohorská, list 87, srov.: ZAP, K. /MIKOVEC, F. B.: Kostel Matky Boží před Týnem, in: Starožitnosti a Památky země České, díl II.. Praha 1865, s. 102.
2 K tématu: RIDDERBOS, B.: Saint and Symbol, Images of Saint Jerome in Early Italian Art. Groningen 1984, s. 15-40; KRÁSA, J.: K ikonografii sv. Jeronýma v českém umění, Emauzy v dějinách češké kultury, JAN, P./ ŠABOUK, S. (eds.). Praha 1975, s. 95-100; STEJSKAL, K.: Nástěnné malby kláštera na Slovanech v Praze- Emauzích z hlediska etnografického a kulturněhistorického. In: Český lid 55, 1967, s. 125nn.; BLASCHKA, A.: Das Hieronymus-Offizium des Ackermanndichters. In: Heimat und Volk. Forschungsbeiträge zur sudetendeutschen Geschichte. Festschrift für W. Wostry. Brunn 1937, s. 107 nn.
3 KRÁSA, J.: K ikonografii sv. Jeronýma v českém umění, Emauzy v dějinách češké kultury. JAN, P./ ŠABOUK, S. (eds.). Praha 1975, s. 95, zejm. pozn 2.
4 RBM V/1. S 135-136 – k tématu: KUBÍNOVÁ, K.: Emauský cyklus: Praha 2012, s. 39.
5 KUBÍNOVÁ, K.: Emauzský cyklus. Praha 2012, s. 40.
6 K tématu: KYAS, V.: Česká bible v dějinách národního písemnictví. Praha 1997, s. 50–51; SPUNAR, P.: První staročeský překlad bible v kulturním kontextu 14. století. In: Religi - revue pro náboženství, roč. 1, č. 1, 1993, s. 39-45; NECHUTOVÁ, J.: Latinská literatura českého středověku. Praha 2000.
7 STEJSKAL, K.: Die tschechischen Bibelhandschriften in kunsthistorischer Hinsicht. In: Biblia Slavica I, 2, Kuítenberger-Bibel (o.c), s. 55-64.; ELIÁŠ, J. O.: Písaři Bible leskovecké. In: Listy filologické 94,1971, s. 51n.
8 SPUNAR, P.: První staročeský překlad bible v kulturním kontextu 14. století. In: Religio: revue pro náboženství, roč. 1, č. 1, 1993, s. 39 -45.
9 NECHUTOVÁ, J.: Jan ze Středy a Konrád Waldhauser. In: Zprávy Jednoty klasických filologů 21. Praha 1979. s. 56-60.
10 KAŇÁK, M.: Milíč z Kroměříže. Praha 1957.
11 K tématu: VILIKOVSKÝ, J.: České modlitby Milíčovy. Praha, 1938; MOREÉ, P. C.A.: Preaching in Fourteenth Century Bohemia. Heršpice 1999. – HEROLD, V.: Pražská univerzita a Wyclif. Praha 1985. – NOVÁK, A.: Stručné dějiny literatury české. Olomouc 1946, s. 33; PEROUTKOVÁ, J.: Transforming Babylon into Jerusalem: Chronology and dating of the architectural sculpture of the Church of Our Lady before Týn in the days of the Luxembourgs. In: Umění, 2015, sv. 4/2015, s. 263–288.
12 Srov. BARTLOVÁ, M.: Chrám Matky Boží před Týnem v 15. století. In: Marginalia historica, Sborník Katedry dějin a didaktiky dějepisu. Praha 2001, 126; TOMEK, V. V.: Dějepis města Prahy Tomek, díl IV. Praha, 1899, s. 70.
13 TOMEK, V. V.: Dějepis města Prahy, díl III. Praha 1893, s. 169-170.
14 TOMEK, V. V.: Dějepis města Prahy, díl III. Praha 1893, s. 412, 420.
15 TOMEK, V. V.: Dějepis města Prahy, díl III. Praha 1893, s. 15.
16 KRÁSA, J.: K ikonografii sv. Jeronýma v českém umění, Emauzy v dějinách češké kultury, JAN, P./ ŠABOUK, S. (eds.). Praha 1975, 95, zejm. pozn 2.
17 ROYT, J./ FAJT, J.: Magister Theodoricus, dvorní malíř císaře Karla IV. Praha 2007.
18 KROFTA, J.: Mistr brevíře Jana ze Středy. Praha 1940, obr. 37.
19 KRÁSA J.: K ikonografii sv. Jeronýma v českém umění, Emauzy v dějinách češké kultury, JAN, P./ ŠABOUK, S. (eds.), Praha 1975, s. 95-100.
20 K tomu: ROYT, J./ FAJT, J.: Magister Theodoricus, dvorní malíř císaře Karla IV. Praha 2007.
21 K tomu: KUBÍNOVÁ, K.: Emauzský cyklus. Praha 2012, s. 82.
22 Již NEUWIRTH, J.: Die Wandgemälde in der Wenzelskapelle des Prager Domes und ihr Meister. In: Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen. Praha 1899. SCHMIDT, G.: Malerei bis 1450. In: SWOBODA, K. M. (ed.): Gotik in Bohmen. Munich, 1969, 167-321. Naposledy ROYT, J.: Mistr Třeboňského oltáře. Praha 2013, s 74.
23 ROYT, J.: Mistr Třeboňského oltáře. Praha 2013.
24 ROYT, J.: Mistr Třeboňského oltáře. Praha 2013, s. 233.
25 Srov. rovněž se stylovou vrstvou maleb v kostele sv. Vavřince v klášteře sv. Anny (80.léta 14. S tol)
26 K tématu: ROYT, J.: Příspěvek k ikonografii archy z kostela Panny Marie Sněžné v Kašperských Horách. In: Vlastivědné zpráva Muzea Šumavy. Kašperské Hory 1995, s. 33 – 55; ROYT, J.: In: Gotika v západních Čechách II. Praha 1996, s. 443, 444; SCHAUBER, V. S. / SCHINDLER, H. M.: Rok se svatými. Kostelní Vydří 1997, 308n; HYNEK, A.: Středověké nástěnné malby v hradní kapli v Bečově nad Teplou Ikonografie obrazu Umučení 10.000 rytířů. Diplomová práce, ÚDU FF UK, Praha 2007, nepublikováno.
27 HROCHOVÁ, V. / HROCH, M.: Křižáci ve Svaté zemi. Praha 1996, s. 110 – 114, 273-277, JÖCKLE, C.: Lexikon der Heiligen. Műnchen 1995, s. 7 – 8; READ, P. P.: Templáři. Praha 1999, s. 7 – 10, 109 – 134; HAVRÁNEK, B. (ed.): Staročeský slovník. Praha 1968, s. 124 – 129, 204 – 204.
28 PODLAHA, A. / ŠITTLER, E.: Chrámový poklad u sv. Víta, s. 117; ZAHRADNÍK, P.: Dějiny metropolitního chrámu. In: LÍBAL, D. / ZAHRADNÍK, P.: Katedrála sv. Víta na Pražském hradě. Praha 1999.
29 Milena Bartlová připouští možnost, že mohlo jednat původně o kapli, nikliv sakristii. – BARTLOVÁ, M.: Chrám Matky Boží před Týnem v 15. století. In: Marginalia historica, Sborník Katedry dějin a didaktiky dějepisu. Praha 2001, s. 118.
30 WAGNER, V.: Objevy nástěnných maleb v Čechách v letech 1918-1935. In: Zprávy památkové péče 2, č. 3, 1938, s. 3n.
31 STEJSKAL, K.: In: Praha středověká. Praha 1983, s. 527.
32 HAMSÍKOVÁ, M.: Nástěnná malba v sakristii kostela Panny Marie před Týnem, nepublikováno.
33 TOMEK, V. V.: Dějepis města Prahy, díl III. Praha 1893, s. 180.
34 Karel Stejskal, Milena Bartlová i Magdalena Hamsíková se přiklánějí k domněnce, že Panny Marie, původně ve středu malby byla zobrazena jako neshořený keř. STEJSKAL, K.: In: Praha středověká, Praha 1983, s. 527; ibidem: Dějiny čekého výtvarného uměné I/1. Praha 1984, s. 350; BARTLOVÁ, M.: Chrám Matky Boží před Týnem v 15. století. In: Marginalia historica, Sborník Katedry dějin a didaktiky dějepisu. Praha 2001, s. 132, HAMSÍKOVÁ, M.: Nástěnná malba v sakristii kostela Panny Marie před Týnem, nepublikováno.

Literatura


BARTLOVÁ, M.: Chrám Matky Boží před Týnem v 15. století. In: Marginalia historica, Sborník Katedry dějin a didaktiky dějepisu. Praha 2001
BLASCHKA, A.: Das Hieronymus-Offizium des Ackermanndichters. In: Heimat und Volk. Forschungsbeiträge zur sudetendeutschen Geschichte. Festschrift für W. Wostry. Brunn 1937
ELIÁŠ, J. O.: Písaři Bible leskovecké. In: Listy filologické 94,1971
HAMSÍKOVÁ, M.: Nástěnná malba v sakristii kostela Panny Marie před Týnem, nepublikováno
HAVRÁNEK, B. (ed.): Staročeský slovník. Praha 1968
HEROLD, V.: Pražská univerzita a Wyclif. Praha 1985
HROCHOVÁ, V. / HROCH, M.: Křižáci ve Svaté zemi. Praha 1996, s. 110 – 114, 273-277, JÖCKLE, C.: Lexikon der Heiligen. Műnchen 1995
HYNEK, A.: Středověké nástěnné malby v hradní kapli v Bečově nad Teplou Ikonografie obrazu Umučení 10.000 rytířů. Diplomová práce, ÚDU FF UK, Praha 2007, nepublikováno
KAŇÁK, M.: Milíč z Kroměříže. Praha 1957
KRÁSA J.: K ikonografii sv. Jeronýma v českém umění, Emauzy v dějinách češké kultury, JAN, P./ ŠABOUK, S. (eds.), Praha 1975
KROFTA, J.: Mistr brevíře Jana ze Středy. Praha 1940
Kronika Kutnohorská
KUBÍNOVÁ, K.: Emauzský cyklus. Praha 2012
KYAS, V.: Česká bible v dějinách národního písemnictví. Praha 1997
MOREÉ, P. C.A.: Preaching in Fourteenth Century Bohemia. Heršpice 1999
NECHUTOVÁ, J.: Jan ze Středy a Konrád Waldhauser. In: Zprávy Jednoty klasických filologů 21. Praha 1979
NECHUTOVÁ, J.: Latinská literatura českého středověku. Praha 2000
NEUWIRTH, J.: Die Wandgemälde in der Wenzelskapelle des Prager Domes und ihr Meister. In: Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen. Praha 1899
NOVÁK, A.: Stručné dějiny literatury české. Olomouc 1946
PEROUTKOVÁ, J.: Transforming Babylon into Jerusalem: Chronology and dating of the architectural sculpture of the Church of Our Lady before Týn in the days of the Luxembourgs. In: Umění, 2015, sv. 4/2015
PODLAHA, A. / ŠITTLER, E.: Chrámový poklad u sv. Víta, s. 117; ZAHRADNÍK, P.: Dějiny metropolitního chrámu. In: LÍBAL, D. / ZAHRADNÍK, P.: Katedrála sv. Víta na Pražském hradě. Praha 1999
READ, P. P.: Templáři. Praha 1999
RIDDERBOS, B.: Saint and Symbol, Images of Saint Jerome in Early Italian Art. Groningen 1984
ROYT, J./ FAJT, J.: Magister Theodoricus, dvorní malíř císaře Karla IV. Praha 2007
ROYT, J.: In: Gotika v západních Čechách II. Praha 1996
ROYT, J.: Mistr Třeboňského oltáře. Praha 2013
ROYT, J.: Příspěvek k ikonografii archy z kostela Panny Marie Sněžné v Kašperských Horách. In: Vlastivědné zpráva Muzea Šumavy. Kašperské Hory 1995
SCHAUBER, V. S. / SCHINDLER, H. M.: Rok se svatými. Kostelní Vydří 1997
SCHMIDT, G.: Malerei bis 1450. In: SWOBODA, K. M. (ed.): Gotik in Bohmen. Munich, 1969
SPUNAR, P.: První staročeský překlad bible v kulturním kontextu 14. století. In: Religio: revue pro náboženství, roč. 1, č. 1, 1993
STEJSKAL, K: Dějiny čekého výtvarného uměné I/1. Praha 1984
STEJSKAL, K.: Die tschechischen Bibelhandschriften in kunsthistorischer Hinsicht. In: Biblia Slavica I, 2, Kuítenberger-Bibel (o.c)
STEJSKAL, K.: In: Praha středověká, Praha 1983, s. 527; STEJSKAL, K.: In: Praha středověká. Praha 1983
STEJSKAL, K.: Nástěnné malby kláštera na Slovanech v Praze- Emauzích z hlediska etnografického a kulturněhistorického. In: Český lid 55, 1967
TOMEK, V. V.: Dějepis města Prahy Tomek, díl IV. Praha, 1899
TOMEK, V. V.: Dějepis města Prahy, díl III. Praha 1893
VILIKOVSKÝ, J.: České modlitby Milíčovy. Praha, 1938; WAGNER, V.: Objevy nástěnných maleb v Čechách v letech 1918-1935. In: Zprávy památkové péče 2, č. 3, 1938
ZAP, K. /MIKOVEC, F. B.: Kostel Matky Boží před Týnem, in: Starožitnosti a Památky země České, díl II.. Praha 1865

Fotografie