Přihlásit se
Český a římský král Václav IV.
doba, duchovní proudy a umění v předhusitských Čechách v evropském kontextu

Historie


Husitské obrazoborectví ve svědectví současníků

Autor: prof. PhDr. Jiří Kuthan, DrSc., Dr.h.c.


V době Václava IV. se v Praze ujímaly kritické a reformní myšlenky anglického teologa Jana Viklefa († 1384). Snad k tomu přispěly i větší styky mezi Prahou a Anglií, když se za anglického krále Richarda II. provdala Václavova sestra Anna. Sám Richard II. ovšem v roce 1388 vydal zákaz opisování a šíření Viklefových děl.
Vztah k reformním myšlenkám a zaujetí postoje ke stranám papežského schizmatu vedly k názorovým střetům na pražské univerzitě, které nakonec vyústily k vydání kutnohorského dekretu Václavem IV. 18. ledna 1409. Odchodem německých mistrů z Prahy ovládla univerzitu zcela česká proreformní strana. Zatímco se velká část univerzitní obce postavila na obhajobu Viklefových myšlenek, arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka († 28. 9. 1411) dal 6. července 1410 ve svém paláci na Malé Straně Viklefovy spisy spálit. Tehdy vrcholil spor arcibiskupa s Janem Husem a jeho podporovateli i se samotným Václavem IV.
Když došlo v červenci 1412 v Praze k bouřím proti prodávání odpustků, byli popraveni tři mladíci, kteří se jich účastnili. Situaci v Čechách dále rozjitřilo upálení mistra Jana Husa na koncilu v Kostnici 6. července 1415, následně pak 30. května 1316 mistra Jeronýma Pražského.
Za pobytu u sv. Apolináře na Novém Městě pražském obklopilo krále veliké množství lidu a Mikuláš z Husi ho požádal jménem tohoto lidu o svobodu podávání pod obojí.1 Král však tento požadavek odmítl a Mikuláše z Husi vypověděl z Prahy. Za stále se vyostřující situace král Václav IV. jmenoval 6. července 1419 nové konšely na Novém Městě pražském, vesměs odpůrce husitského hnutí. Ale už 30. července se v Praze dav vedený Janem Želivským zmocnil farního kostela sv. Štěpána na Novém Městě, a pak přitáhl k Novoměstské radnici, vnikl dovnitř budovy a konšelé, kterým se nepodařilo utéct, byli vyházeni z oken a na místě ubiti.
Král Václav IV., který v té době sídlil na Novém hradě u Kunratic, byl zprávou o této události nanejvýš pobouřen, nakonec však přistoupil na kompromisní řešení a jmenoval nové konšely Nového Města pražského. Ale zanedlouho, 16. srpna 1419, na Novém hradě u Kunratic poté, co byl raněn mrtvicí, zemřel „s velikým křikem a řevem takřka lvím… A jeho tělo bylo po několika dnech pro strach z lidu za noci dovezeno na Pražský hrad a uloženo v kapli svatého Václava, českého patrona, a po několika týdnech bylo odtud opět v noci velmi uboze převezeno do Zbraslavského kláštera, kde si vyvolil pochování, a od rybářů, pekařů a konvršů toho kláštera pohřbeno.“2
A hned dalšího dne po Václavově smrti se v Praze rozpoutalo běsnění. Svědectví o tom vydává kronika Vavřince z Březové: „… následujícího dne po smrti krále Václava shromáždili se někteří z lidu obecného neboli prostého a rozběhli se se souhlasem staroměstského purkmistra Jana Bradatého beze všeho strachu po kostelích a klášteřích v městě Pražském a rozbíjeli, lámali a ničili varhany a obrazy kostelů, zvláště těch, v kterých nebylo nijak dovoleno přijímání z kalicha. Při tom se faráři kostelů a mniši dali na útěk a z obavy se ukryli před zraky toho lidu; protivníci pravdy vadli velikým strachem a hrůzou. A konečně navečer vnikli do kartouzského kláštera, oloupili ho takřka o všechen majetek, opili se tam rozličnými nápoji a zbytek vylili na zem, všechny řeholníky toho kláštera zjímali a dovedli je v průvodu se silným křikem a hřmotem přes most na Staroměstskou radnici za to, že souhlasili s usmrcením nebožtíka mistra Jana Husa a protivili se přijímání pod obojí způsobou. A nazítří, totiž v den sv. Agapita, což byl třetí den po smrti krále Václava, plameny ohně zničili ten kartouzský klášter, takže z něho zůstaly jenom zdi. A nadto nazítří vtrhli i do kostela blahoslavené Panny Na louži a rozbili tam a zničili náhrobek mistra Albíka, vyšehradského probošta a arcibiskupa cesarienského, postavený tam v kapli od něho vystavěné, a i obrazy. Potom v neděli nejbližší po Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie, jinak dne 20. srpna, obecný lid obojího pohlaví z kořene rozbořil a spálil klášter kazatelů Na Písku (karmelitánů u P. Marie Sněžné na Novém Městě) a některé řeholníky toho kláštera zjímal.“3
Když pak veliké množství lidu přišlo z venkova do Prahy, pak předtím, než se vrátili domů, „spáchali mnoho neřádů v kostelích a klášterech tím, že rozbili obrazy, zvláště v kostele svatého Michala na Starém Městě“.4
Poté, co královská posádka opustila Malou Stranu, když předtím zapálila školu u sv. Mikuláše a mnoho domů pod Pražským hradem, husitští Pražané „zpustošili arcibiskupský dvůr a zničili a rozbořili mnoho domů“.5 Když pak bylo uzavřeno příměří mezi královskou stranou a Pražany, „obec Pražská se zavázala královně a pánům, že nebude rozbíjet obrazy ani bořit kostely a kláštery a že postoupí královským Vyšehrad.“6 Projevem eskalace nenávisti na druhé straně byly události v Kutné Hoře, kde byli sťati či zaživa házeni do šachet přívrženci husitského hnutí.7
Po dobytí tvrze Sedlec poblíž Ústí nad Lužnicí, kde bylo uloženo „mnoho zboží ze sousedsví na zlatě, stříbře, mnoho monstrancí, kalichů a drahých rouch a to všechno táboři vynesli, nakladli na jednu hromadu a zničili plameny ohně.“8 Vypálen byl cisterciácký klášter v Nepomuku, který patřil k největším a nejvýstavnějším v zemi. Po dobytí hradu Rábí kde bylo „uloženo mnoho majetku takřka neodhadnutelného na klenotech ze zlata, stříbra a drahých kamenů, na drahocenných rouchách a zbraních. A to všechno – toliko s výjimkou ukořistěných peněz, zbraní a koní – vynesli z hradu, nakladli na jednu hromadu a spálili a rovněž tam před hradem upálili sedm mnichů a kněží, které ve svrchu jmenovaném hradě zastihli.“9 K těmto činům Vavřinec z Březové dodal, že „hlavní příčinou všech těch zlých skutků byli, jak se obáváme, táborští kněží, kteří chodili v čele s tělem Kristovým a ve svých kázáních sváděli lid k takovým činům.“10
V Praze padl husitům za oběť klášter na Strahově, který byl zapálen a kde oheň zničil mnoho knih a drahocenných rouch, dále zničily plameny sídlo křižovníků na konci pražského mostu a klášter sv. Tomáše na Malé Straně a tam i skoro celé město s kostelem sv. Mikuláše.11
Zmar a destrukce pokračovaly dál v ohromném tempu. Husité z Tábora na cestě do Prahy přepadli Benešov „a když skoro všichni obyvatelé utíkali do polí a do kláštera tam vystavěného, vhodili oheň a tak vypálili celé město s kostelem a farským dvorem. A konečně obořivše se na ten klášter, kdyby je byl neodehnal oheň, byli by ho mocí dobyli a snad z kořene vyvrátili.“12 V následujícím popisu událostí Vavřinec z Březové jmenoval vypálení kláštera v Břevnově13 a dobytí benediktinského kláštera v Postoloprtech, kde bylo „šeredně spáleno mnoho rozličných převzácných knih, ornátů a jiných kněžských rouch s klenoty a jiným nesčíslným majetkem, protože nemohly být vyneseny ven.“ 14
Král Zikmund, který se v této době pohyboval v okolí Prahy, navštívil hrady Václava IV. – Nový hrad u Kunratic, Žebrák a Točník, kde si prohlédl poklady, které tam zůstaly po zemřelém Václavovi.15
V Praze, kde zůstal v rukou královských hrad, byl dole ve městě zapálen klášter sv. Anny na Starém Městě a na Malé Straně klášter sv. Tomáše a další domy.16 Na Novém Městě bořily táborské ženy domy v klášteře sv. Ambrože,17 založeném kdysi Karlem IV. Oheň zničil i klášter magdalenitek Na Újezdě na levém břehu Vltavy.18 Podle líčení Vavřince z Březové radikální husitský kněz Koranda vjel na koni do kostela sv. Michala na Starém Městě a tam „rozkázal rozlámat všechny stolice jak kněžské, tak obecného lidu“.19
Za této pohnuté situace byl nad husity ovládaným městem na Pražském hradě na českého krále korunován Zikmund Lucemburský.20 A protože byl ve finanční tísni, i on se podílel na obecné destrukci: „Rovněž téhož dne neblahé korunovace a dne následujícího král Zikmund, pobrav z Pražského kostela a kláštera svatého Jiří hlavy, ruce, monstrance a ostatní klenoty ze zlata a stříbra, kázal je rozbíti a vyplatil žold, přičemž slíbil, že dá udělati lepší, až dá Bůh království pokoj a klid. Čí tedy hřích je těžší? Těch, kteří ničili dřevěné obrazy, nebo těch, kteří ničili stříbrné?“21
V článcích předložených 5. srpna 1420 radikálními tábory Pražské obci byl zahrnut požadavek, „aby rušili a vyvraceli kacířské kláštery, kostely nepotřebné a oltáře, obrazy zjevné i tajně chované, pyšné ornáty a kalichy zlaté a stříbrné a všechnu setbu Antikristovu i modlářskou a svatokupeckou nepravost, která není z Boha, Otce nebeského“.22
A hned vzápětí „potom tedy, když táboři oznámili těch dvanáct článků, jali se hned druhého dne bořit klášter křižovníků Na Zderaze a potom čtvrtého dne klášter svatého Klimenta. Na den pak sv. Vavřince táboři s Pražany, vedeni Korandou a ostatními některými kněžími nepřátelsky napadli Zbraslav, kterou nikdo nehájil, a pobravše majetek a zapálivše klášter, vrátili se s hojností obilí jásavě zpívajíce, přičemž kněží (husitští) se svými zbrojnoši s některými laiky nesli v kápích kusy rozbitých obrazů a (oltářních) tabulí. A opivše se klášterním vínem … vpadli na Vyšehrad dobývat ho, … tam ale utrpěli v touž hodinu od nepřátel značnou škodu…“23 Z jiné kroniky se dovídáme o tom, jak na Zbraslavi dopadl hrob krále Václava IV., který tam byl pochován v minulém roce: „Táboři krále opět vykopali a položili ho na oltář; udělali mu korunu ze sena, napájeli ho pivem, a říkali: ‚Však když jsi byl naživu, rád jsi s námi popíjel.‘ A nechali ho tam a klášter zapálili.“24
V článcích táborských kněží přepsaných ve Vavřincově kronice nechybí ustanovení o obrazech: „Nemá se pod pokutou modlářství chovati žádný obraz ani nějaké vypodobení toho, co je na nebi a na zemi, nýbrž každá taková věc má být zničena a spálena jako modla, protože jest psáno v Exodu 20,4: Neučiníš sobě rytiny ani jakého podobenství.“25
Táborští kněží pak „doporučovali veškeré kostelní ozdoby ničit a pálit, aby tak obrátili své protivníky chtě nechtě k zachovávání svých obřadů. Proto prý Saturnské plémě, chválíce jejich obřady, násilně loupili z kostelů nebo farských domů viatiky, misály a knihy určené kostelnímu zpěvu spolu s kalichy a monstrancemi a knihy rozsekávali nebo spalovali nebo knihu, která stála šest nebo osm kop, nabízeli ke koupi za půl kopy neb i za dvacet grošů nebo i levněji tomu, kdo chtěl. Kalichy pak s monstrancemi s jinými stříbrnými kostelními klenoty rozbíjeli a prodávali zlatníkům lot po pěti groších, ostatky svatých vybírali z monstrancí a oltářů a jako bezcennou věc je pohazovali po koutech… Dále pak se svrchu uvedení kněží vyhýbali proměňovat svátost v kostelích a na posvěceném oltáři, tvrdíce, že to nejsou kostely nebo oltáře Boží, nýbrž spíše ďábla a model, ježto byly svatokupecky posvěceny ne zadarmo pro Boha, nýbrž pro nepravost mamonu, a ne ke cti Boží, nýbrž ke cti některého svatého, a že mají proto být právem zničeny; a tak, kde mohli, kostely bořili a spalovali nebo jinak jakýmkoli způsobem poškozovali, obdarované oltáře pak vyvraceli nebo jim otloukli rohy a tak je činili pro bohoslužbu nepotřebnými.“26
Dlouhý je pak výčet klášterů, které byly v té době vyvráceny, zbořeny a spáleny. Zdaleka ne všechny, které tehdy byly postiženy, byly v budoucnu obnoveny. Vlna tohoto ničení zasáhla všechny části země.27
Táborští kněží podle Vavřince z Březové hlásali, že „kláštery mnichů jsou peleše lotrovské a že byly zle založeny proti zákonu Kristovu, protože Kristus rozkázal svým učedníkům a skrze ně všem kněžím, aby se nezavírali, ale šli po všem světě, kážíce a křtíce ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. A proto mají věřící všechny kláštery, ať obdarované, či mnichů žebravých, z kořene vyvraceti a ničiti, aby mniši a bratří šli po světě kázat evangelium.“28
Vavřinec z Březové popsal a komentoval tuto vlnu zběsilé destrukce slovy: „… nejen táboři, ale s nimi i přemnozí Pražané obrazy všech kostelů, na kterémkoli místě je mohli najít, rozbíjeli, rozsekávali a pálili, anebo vyloupavše jim oči a uřezavše nosy, nechávali je jako ohavné nestvůry na velikou hanbu a pohoršení říkající: ‚Jsi-li Bůh nebo jeho svatý, tehdy se braň a uvěříme ti.‘ Ale obrazy malované na stěnách hanebně zohavovali, oštěpy nebo noži je poškozujíce nebo blátem pohazujíce. Toho času byly velmi drahocenné oltářní tabulové obrazy před radnicí rozbity a u svatého Ambrože od táborů spáleny. Žádný tehdy obraz rytý nebyl v kostelích chován, nýbrž ve všech kostelích byla na hlavním oltáři kamenná archa, v které bylo vystavováno tělo Kristovo v monstranci, aby se mu věřící klaněli.“29 „Protože popírali orodování svatých, říkali o všech kostelích a oltářích, které nebyly zasvěceny samotnému Bohu, nýbrž jménu některého svatého, že jsou zlořečené a svatokupecké, a tak že mají být s domy farářů bořeny a páleny, protože apoštolové ani tak neposvěcovali kostely, ani neměli nádherné vlastní domy, desátky a nadání kostelů, nýbrž porůznu chodíce po světě a spokojeni s almužnou, věrně kázali slovo Boží.“30 „Neboť nikdy před tím ani oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani v srdce lidské nevstoupilo, které a jaké škody svrchu řečenými zkázonosnými naukami napáchali a způsobili obyvatelé českého národa, kteří o sobě říkali, že vzali na sebe zbraň za svobodu zákona Božího proti služebníkům Antikristovým.“31 „… kolik měst, městeček, vsí a hradů spolu s obyvateli zničily plameny ohně! Také král Zikmund, zjevný pronásledovatel pravdy, na jedné straně a táboři velmi krutě na druhé straně zapalujíce ohně, výtečnou a úrodnou zemi českou takřka obrátili vniveč, nelidsky spalujíce nejen kostely nebo kláštery, nýbrž i lidi jak světské, tak i duchovní.“32
V řadě dramatických událostí vyniká osud Vyšehradu, který podobně jako Pražský hrad držela královská posádka. Bitva mezi Zikmundovým vojskem a pražskými husity a jejich spojenci, která se odehrála v předvečer svátku Všech svatých 1. listopadu 1420 v blízkosti Vyšehradu, skončila velkou porážkou krále Zikmunda. Na den Všech svatých posádka Vyšehradu kapitulovala: „A hned téhož dne po obědě obecný lid násilně vtrhl na Vyšehrad, vpadli do kostelů a s velikým hřmotem rozbili a rozlámali obrazy, oltáře, varhany, stolice a ostatní kostelní ozdoby… V sobotu pak po svátku Všech svatých vyšli chudí i bohatí na Vyšehrad, politováníhodným způsobem rozbořili domy kanovnické i kostely i zeď k Novému Městu a celý den odnášeli do města, kdo co mohl pobrat, takže množství odnášejících bylo takové, jako bývalo v době, kdy se ukazovávaly ostatky a kdy lid vystupoval na Vyšehrad a z něho sestupoval; a tak postupně více a více ničili, že neušetřili ani královského hradu tam vystavěného, nýbrž jej takřka celý rozbořili.“33
Nedlouho poté, 25. ledna 1421, kapitulovala posádka Nového hradu u Kunratic, posledního sídla krále Václava IV. Hejtman Fulštejn dal na vůz naložit „mnoho knih s jinými věcmi ne vlastními, nýbrž královskými, obořil se obecný lid před hradem náporem na vůz a rozchvátil všechen náklad, co kdo mohl pobrati. Proto chtěl obecný a hrabivý lid vejíti i do hradu, aby odnesl věci, a když tam nebyl vpuštěn, probouravše zeď, vnikli tam a vešli do klenuté místnosti s knihami, které rozkradli, a potom obešli všechny místnosti odnášejíce, co obránci nenaložili, a prodávali to v Praze za laciné peníze. A potom následujícího dne zapálili Nový hrad, a konečně najavše dělníky, do základu ho zbořili a zničili.“34 Z tohoto zápisu v kronice Vavřince z Březové se tak dovídáme o dobytí a následném zničení oblíbeného sídla Václava IV. i o tom, jak dopadly knihy, které tam zůstaly po jeho smrti.
Podle dohody z 24. května 1421 obsadila dne 7. června 1421 pražská obec Pražský hrad. A 10. června „spálili na návod kněze Jana (Želivského) s rouháním mistrovské obrazy a oltářní tabule velmi umělé a drahocenné a mezi jiným, aby jejich zběsilost byla zjevnější, vystavili obraz Krista sedícího na oslíku na cimbuří kostela, a obrátivše ho tváří k Míšni, rouhajíce se pravili: ‚Jsi-li ty Kristus, požehnej Míšni!‘ A hned strčivše ho z cimbuří, rozbili ho na kousky. A to rouhání a jejich zběsilost byla spolupříčinou veliké zkázy Pražanů od Míšňanů u města Mostu… A kdyby se přemnozí páni s jinými šlechetnými muži o to nezapříčinili, zamýšlela lotrovská obec rozbořit Hrad s chrámem našich patronů.“35
Když se nedlouho poté, dne 4. července 1421, v pražské Karlově koleji sešla synoda husitského kněžstva, bylo požadováno, aby kněží „zachovávali řád a službu svaté mše se vším obřadem a chováním, který prvotní církev ze sebe vyronila a dala za příklad, a který svatí prvotní církve schválili a drželi s vyloučením veškeré nadbytečnosti a drahocennosti.“36
Nedlouho předtím se ve dnech 3.–7. června 1421 sešel v Čáslavi český zemský sněm, kde bylo přijato usnesení, v němž byly formulovány důvody, proč není Zikmund Lucemburský přijat za českého krále. Mezi nimi bylo jmenováno odtržení Braniborska od České koruny (odprodáno roku 1415 Zikmundem rodu Hohenzollernů) a zcizení Nové marky37 (v roce 1402 zastavena Zikmundem řádu německých rytířů) – tato území získaná Karlem IV. byla tehdy splacena i z prostředků pocházejících z Českého království. Zikmundovi bylo vytýkáno, že vyvezl bez souhlasu zemské obce korunu Českého království a „svátost říšskou“ – neboli říšský poklad. Dále že „klenoty rozličné, kterýchž naši předci dobyli, zjednali ke cti Bohu a k chvále dědicům svatým a ku pokladu Království českému, ty klenoty v pražském kostele i na hradě Karlštejně, a což z jiných klášterů i kostelů tu bylo svezeno, a též v Moravě, ty všechny klenoty pobral, utratil a ze země vyvezl k nesmírné škodě a k umdlení a potupě Království českému.“38
Na tyto výtky odpověděl král Zikmund listem, kde vytýkal, že byly bořeny kláštery a kostely postavené ke cti Boží, že byli upalování a zabíjeni lidé, ničeny obrazy a města. Zvláštní odstavec byl věnován Pražskému hradu: „Také slyšíme, že jste obrazy zbili v kostele pražském a na tom ste ostali, aby ten hrad a kostel obořen byl, kterýž jest ke cti a k chvále Pánu Bohu ustaven a svatým dědicóm. Protož pro Pána Boha, nečiňte toho, ani dopúštějte, aby to bylo bořeno, že ste již jednu stolici té koruny obořili na Vyšehradě i kostely k veliké hanbě té koruně, a oboříte-li druhú, tehdy vězte, že skrze to dokonce zbúříte na se všechno křesťanstvo i nás také pro tak nekřesťanské účinky a těch zlých nařčených skutkuov prvních dokonce na tu zemi potvrdíte, i na sě a sě i tu korunu k větší hanbě i potupě připravíte. Neb viete, žeť jest hlava té koruny a že tu leží svatý Václav i jiní dědicové svatí i císař dobré a svaté paměti, otec náš, i s jinými králi a kniežaty té koruny.“39

V době Václava IV. v různých částech země pokračovala intenzivní výstavba ve městech a na hradech, vyrůstaly monumentální stavby kostelů v klášterech, ve městech i na vesnicích. Jejich interiéry zdobily nástěnné malby, obrazy a sochařská díla, z nichž ta nejpřednější patřila k exkluzivním dojmem působícím projevům krásného slohu. Pro krále Václava a pro významné osobnosti jeho doby vznikaly skvostné rukopisy bohatě zdobené nádhernými iluminacemi. Výrazem enormního luxusu se stala díla uměleckých řemesel, zejména zlatnictví. V řadě církevních institucí se hromadilo až neuvěřitelné množství drahocenných relikviářů, liturgických předmětů z drahých kovů, obrazů, soch, kodexů a rouch.
Svědectví o tom vydávají inventáře – několikrát obnovovaný soupis majetku pražské katedrály, inventář majetku kláštera cisterciáků v Sedlci uloženého v rakouském Klosterneuburgu,40 seznamy předmětů církevních institucí odvezených do zdánlivého bezpečí na hrad Karlštejn41 či na hrad v Českém Krumlově, vzácné předměty kláštera ve Vyšším Brodě zastavené Oldřichem z Rožmberka a další. Jen zlomek z tohoto nezměrného bohatství se dochoval.
Už dlouho před začátkem husitské revoluce se ozývala touha po návratu k prvotním ideálům, po očistě a nápravě církve. Tyto snahy nalézaly živnou půdu a vedly posléze k radikalizaci nemalé části společnosti. Monumentální stavby klášterů a kostelů, sochy, obrazy, nádherné knihy a drahocenná umělecká díla – to vše se stalo předmětem nenávistných útoků, ale také objektem loupeží a obohacení. Všeobecný rozvrat, který nastal po smrti krále Václava IV., pro to vytvářel dobré podmínky.
Kritika obrazů a jejich role v dobové zbožnosti měla ovšem v Čechách starší kořeny. Proti uctívání obrazů, relikvií i svatých se ve svých kázáních obracel žák reformního kazatele Jana Milíče z Kroměříže († 1379) mistr Matěj z Janova († 1393), který vystupoval proti uctívání obrazů a požadoval odstranění zázračných obrazů a soch z kostelů.42 Své postoje formuloval v traktátu Pravidla Starého a Nového zákona. Jeho postoje se staly předmětem procesu, na jehož konci musel Matěj z Janova své názory odvolat – stalo se tak na synodě 18. října 1389 v pražské katedrále.43
Kněz Jakub Matějův z Kaplice někdy před rokem 1390 kázal v kostele sv. Mikuláše na Starém Městě pražském, že „menší zlo by bylo obrazy spálit, než pro ně zanedbávat úctu těla Kristova“.44
Janu Husovi vadila nádhera a smyslová dráždivost obrazů a soch, jeho postoj vůči uměleckým dílům byl však v podstatě tolerantní.45 Zastával názor, že obraz je užitečný svou sdělností a srozumitelností, kterou promlouvá i k těm, kdo neumí číst. Ale zároveň vyjádřil své znepokojení nad tím, že lidé namísto umučení Kristova si dávali malovat výjevy z trojské války, turnaje, události ze života Neidhartova, milostné scény a dokonce i nahá těla. Krásný obraz či socha naplní mysl pozorovatele, který zapomíná na Kristovo umučení – v tom Husův text připomíná kritiku uměleckých děl, jak ji formuloval sv. Bernard z Clairvaux. A dokonce podle Husa při pohledu na obrazy krásných panen upadají muži v pokušení.46 Ale přesto zastával názor, že „je škoda drahý obraz zkaziti jako drahé knihy“.47
Odmítavý postoj vůči obrazům zaujali Husovi současníci – Mikuláš z Drážďan48 a Jakoubek ze Stříbra, který v roce 1417 pronesl kázání namířené proti kultu obrazů.49
Ničení kostelů, obrazů a soch rmoutilo Vavřince z Březové, který získal hodnost mistra na pražské univerzitě, působil ve službách Václava IV. a stanul pak na pozici konzervativních přívrženců reformního hnutí, kteří nebyli ani na straně katolíků a krále Zikmunda, ani nesympatizovali s táborskými radikály.
Mistr pražské univerzity Jan z Příbrami, zvaný též Příbram,50 který patřil k nejvlivnějším obhájcům husitského hnutí, ale zároveň byl odpůrcem radikálů, sepsal na začátku roku 1430 polemický traktát Život kněží táborských. V něm názory husitských radikálů popsal a odsoudil jako bludy. Vydal tak svědectví o tom, co radikalizovaní táborští kněží hlásali a co vedlo ke konkrétním činům. V článku 79 a 80 uvedl ničení relikvií a obrazů:
„Kosti a těla svatých ohavili. Item že sú svátosti svatých, to je jich kosti a těla, hanebně z miestiť svých, jakožto z vúltářuov a z hrobuov, vymítali a je leckdes rozmetali a hroby jich odvírali a kazili.“
„Obrazy zkazili. Item že jsú vedli, aby obrazy potřebné, jakožto znamenie Kristova umučení a jiná užitečná malovánie, jakožto o Kristovu umučení a jiných svatých mučedlníkuov, modly nazývali a je hanebně trupali, pálili, sekali a s posměchy brali a kazili a malovánie na stěnách kopími a kordy bodli. A divná odiva jest, že obecně kdež jsú namalovaného ďábla nalezli, tomu sú nic nepřeškodili!“51
V článcích 117–126 spisu Život kněží táborských uvedl mistr Příbram další obrazoborecké bludy husitských radikálů:52
„Ornáty trhali. Item že sú ornáty, to je všecko rúcho mešné, kterakkoli drahé nebo laciné, jehož bieše v české zemi velice mnoho ke cti služby božie nadáno, to jsú násilně a lúpežně mezi se roztrhali, a upadnúc v kostely, vybili a pobrali. A kabátuov sobě z zlatohlavuov i z postavcuov nadělali a ženy čepcuov a měštcóv i fryžkuov, obojkuov z nich sobě nastrojili. A druzí zlato z zlatohlavuov jsú pálili a rudy těžili.“
„Z říz a ubrusuov oltářních pohodlé všecka dělali. Item z alb, to je z říz, a z kostelních ubrusuov všecka pohodlé tělesná, kteráž jsú chtěli, i na se i na ženy i na děti své sú vpósobovali a buďto v rubáše, neb v košile, neb v ciechy na podušky jsú zvláčili.“
„Z korporáluov rúšce nadělali. Item z korporáluov, to je z toho rúcha čistého, ješto na něm tělo božie lehá na oltáři, jehož se je neslušelo jim dotýkati, to sú nebojaté v ruce brali a domuov přinosili, a což chtěli, to jsú z nich dělali. A slyšali sme, že by druzí rúšce z nich dělali.“
„Oltáře všude ztroskotali. Item že jsú oltáře téměř všudy troskotali a kazili, převracovali a rušili a svátosti z nich vymietali. Item že jsú kostely užitečné obecně kazili a pálili. A kněžie jsú to sami svýma rukama nešlechetně činili a jiným vnadu a příklad jsú dávali. A v tom sú nenabytú škodu chudým osádkám i přílišné pohaněnie na tu zemi vzvedli!“
„Z kosteluov chlévy dělali. Item že jsú z kosteluov chlévy činili a koně a dobytek v nich stavěli.“
„Zvony všudy odbierali. Item že jsú zvony kostelnie téměř všudy, kteréž jsú byly nákladně od chudiny kúpeny, rozchytali a zbili. A zvonovinu do jiných zemí prodávali.“
„Sviecny, ampuly kazili. Item že jsú sviecny kostelnie, ampuly i sviece i všecka jiná nádobie k službě božie připravená mezi se rozchytali a zkazili.“
„Hroby svatých otvierali. Item že jsú hroby svatých otvierali a je převracovali.“
„Archy vybíjeli a tělo božie rozsypali. Item že jsú z jich naučenie archy, kdež tělo božie stávavše zavřeno, vybíjeli a pušky v ruce brali a tělo božie na zemi rozsypali a nohama tlačili a druzí rukama jako jiné oplatky jedli a v usta sobě s rúhaním cpali.“

Přes všechno, co o událostech té doby víme, nemůžeme se zbavit tísnivých otázek, jak k něčemu takovému mohlo dojít, jaké byly společenské mechanismy, které to vše spustily.53 K příčinám narůstajícího neklidu zjevně patřily nedostatky a nepravosti v životě církve, kterých si byly některé církevní autority vědomy. K jejich řešení byl už arcibiskupem Arnoštem z Pardubic ustaven úřad korektora kléru. Důvody kritiky současného stavu církve přicházející v dobových textech i v proslovech kazatelů lze dobře pochopit. K rozkladu církevní autority vydatně přispělo i papežské schizma.
Hranice, na níž byl během koncilu v Kostnici upálen Jan Hus, předznamenala neskonale větší hranici, v níž hořelo po smrti Václava IV. celé České království. Eschatologické představy šířené kazateli ovládly velkou část společnosti – očekávání konce světa, příchodu Krista na zemi a Posledního soudu ovládlo velkou část společnosti – vše, co překáželo na cestě ke spáse, mělo být odstraněno. Tyto představy přinesly rozvrat, destrukci a potoky krve.
Umělecká díla – obrazy, sochy či náhrobky – byla nepochybně chápána jako atributy církevních a světských elit. Vznikala často se záměrem udržovat paměť na jejich objednavatele. Byla umisťována v kostelích, kde byly pořizovány odkazy za spásu duší donátorů a jejich rodů. Umělecká díla reprezentovala na posvátné půdě elity, které tak byly manifestačně povyšovány nad běžné smrtelníky. Davové ničení těchto uměleckých děl tak zástupně dehonestovalo elity, které reprezentovaly staré pořádky, proti nimž se obracela revoluce. Umělecká díla byla atributem bohatství a moci, a proto byla někdy manifestačním způsobem ničena. Tak se tomu stalo například po dobytí hradu Rábí, kde byly drahocenné klenoty, předměty a roucha spáleny a spolu s tím i upáleni mniši a kněží zastižení na hradě.
Proti obrazům, které byly předmětem uctívání, devoce a projevů zbožnosti, směřovaly námitky učených reformních teologů, formulované v jejich traktátech a pronášené v univerzitních disputacích, mnohem méně pak v kázáních určených širší veřejnosti. Odtud ale bylo daleko k davové nenávist vůči uměleckým dílům, která vypukla vzápětí po smrti krále Václava IV.
Atmosféru vypjaté umělecké tvořivosti, která Prahu a České království vynesla na jedno z předních míst evropské kultury, nahradilo nenávistné boření, ničení a pálení. Je až zázrakem, jaká fascinující umělecká díla toto vše přežila a dochovala se do našich dnů.
Nicméně Praha své místo mezi předními uměleckými centry Evropy nenávratně ztratila. Stavba pražské katedrály se zastavila a stejný osud postihl téměř všechny monumentální stavby v českých zemích. Totéž platí i o ostatních oblastech umělecké tvorby a na tom nemění nic z toho, co vznikalo v letech husitské revoluce. V samotné Praze zůstalo leccos nedostavěno nebo se nacházelo v ruinách. Nikdy později se už Praha nestala uměleckým centrem prvního řádu, jakým byla za vlády Karla IV. a Václava IV.
Nabízí se otázka: Jak se tyto orgie násilí a ničení mohly rozpoutat v zemi, která se po dlouhá desetiletí těšila neuvěřitelnému rozvoji a Praha se stala na dlouho centrem nejen svazku České koruny, ale i Svaté říše římské. To co bylo po generace budováno, bylo náhle rozšlapáváno a této fanatické zběsilosti podlehla nemalá část celé společnosti, kterou vedli radikální „kněží“. Ti dodávali tomu všemu „ospravedlnění“.

Poznámky


1 Josef EMLER / Jan GEBAUER / Jaroslav Goll: Fontes rerum bohemicarum V. Praha 1893 (dále jen FRB V), s. 345; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 29.
2 FRB V, s. 346; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 30, 33.
3 FRB V, s. 347–348; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 33.
4 FRB V, s. 348; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 34.
5 FRB V, s. 350; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 36.
6 FRB V, s. 351; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 39.
7 FRB V, s. 351–352; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 41.
8 FRB V, s. 362–363; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 52.
9 FRB V, s. 364; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 53.
10 FRB V, s. 364–365; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 53.
11 FRB V, s. 368; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 58.
12 FRB V, s. 370; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 62.
13 FRB V, s. 372; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 65.
14 FRB V, s. 372; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 65–66.
15 FRB V, s. 376; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 66, 71.
16 FRB V, s. 378; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 72
17 FRB V, s. 378; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 75.
18 FRB V, s. 379; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 75.
19 FRB V, s. 389; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 90.
20 FRB V, s. 396; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 101.
21 FRB V, s. 396; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 101.
22 FRB V, s. 398; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. s. 102–103.
23 FRB V, s. 399; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 103.
24 Jaroslav PORÁK / Jaroslav KAŠPAR (eds.): Ze starých letopisů českých. Praha 1980, s. 103.
25 FRB V, s. 405; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 112.
26 FRB V, s. 408; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 117, 119.
27 FRB V, s. 409; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 119, 121.
28 FRB V, s. 409; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 119.
29 FRB V, s. 411; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 122.
30 FRB V, s. 412; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 123.
31 FRB V, s. 424; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 141.
32 FRB V, s. 424–425; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 142.
33 FRB V, s. 442; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 167.
34 FRB V, s. 465–466; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 206.
35 FRB V, s. 484; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 224–225.
36 FRB V, s. 502; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 248.
37 FRB V, s. 490; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 232, kde toto teritorium označeno jako Stará marka.
38 AČ III, s. 230–232; FRB V, s. 490; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 232–233.
39 FRB V, s. 492–483; Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Praha 1979, s. 238.
40 Ubaldus KOSTERSITZ: Monumentra sepulchralia eorumque epitaphia in collegiata ecclesia B. M. Virginis Claustroneoburgi. Viennae 1881, s. 189–196; Jiří KUTHAN: Poklady cisterciáckých klášterů v Čechách a na Moravě. In: Umění 36. Praha 1988, s. 127–141; Jiří KUTHAN: Kunstschätze der Zisterzienserklöster in Böhmen und Mähren. Ein Beitrag zur Geschichte mittelalterlichen Kunstgewerbes. In: Cistercienser Chronic 95. Mehrerau-Bregenz 1988, s. 16–35; Jiří KUTHAN: Die Zisterzienserklöster in den böhmischen Ländern und die hussitischen Bilderstürme. In: L’art et les révolutions. Section 4. Les iconoclasmes (Responsable Sergiusz Michalski). XXVIIe congres international d’histoire de l’art. Strasbourg 1992, s. 45–58.
41 Josef PELIKÁN: Účty hradu Karlštejna z let 1423–1424. Praha 1948; Rostislav NOVÝ: Doplňky k „Účtům hradu Karlštejna z let 1423–1434“. In: Folia historica bohemika 10. Praha 1986, s. 193–203.
42 Vlastimil KYBAL: M. Matěj z Janova. Jeho život, spisy a učení. Praha 1905 (reprint Brno 2000); Jana NECHUTOVÁ: Traktát Mikuláše z Drážďan „De imaginibus“ a jeho vztah k Matěji z Janova. In: Sborník prací filosofické fakulty brněnské university XIII/1964, řada E 9. Brno 1964, s. 149–162; Josef KRÁSA: Studie o rukopisech husitské doby. In: Umění 22. Praha 1974, s. 18–20; Horst BREDEKAMP: Kunst als Medium sozialer Konflikte von der Spätantike bis zur Hussitenrevolution. Frankfurt am Main 1975, s. 257–258; Jana NECHUTOVÁ (eds.): Matthias de Janov, Regulae veteris et novi testamenti. Liber 5, distinctio 6: De imaginibus in templis et statuis. München 1993; Jana NECHUTOVÁ / Milan MACHOVEC: K poctě Mistra Matěje z Janova. Mladá Vožice 1994; Milena BARTLOVÁ: Husitské obrazoborectví. In: Kateřina HORNÍČKOVÁ / Michal ŠRONĚK (ed.): Umění české reformace (1380–1620). Praha 2010, s. 65–66; Milena BARTLOVÁ: Pravda zvítězila. Výtvarné umění a husitství 1380–1490. Praha 2015, s. 61.
43 František M. BARTOŠ: Čechy v době Husově 1378–1415 (= České dějiny II/6). Praha 1947, s. 247.
44 Josef KRÁSA: Studie o rukopisech husitské doby. In: Umění XXII, 1974, s. 17; Milena BARTLOVÁ: Pravda zvítězila. Výtvarné umění a husitství 1380–1490. Praha 2015, s. 62.
45 Kamil KROFTA: Kněz Jakub, stoupenec Matěje z Janova. In: Český časopis historický 6. Praha 1900, s. 278–280; Josef KRÁSA: Studie o rukopisech husitské doby. In: Umění XXII, 1974, s. 17–18.
46 Zdeněk NEJEDLÝ: Dějiny husitského zpěvu 3. Praha 1955, s. 26, pozn. 13.
47 Tamtéž, s. 26.
48 Jan SEDLÁK: Mikuláš z Drážďan. Brno 1914; Jana NECHUTOVÁ: Místo Mikuláše z Drážďan v raném reformačním myšlení (= Rozpravy ČSAV). Praha 1967; Pavlína CERMANOVÁ: Mikuláš z Drážďan. In: Pavlína CERMANOVÁ / Robert NOVOTNÝ / Pavel SOUKUP (eds.): Husitské století. Praha 2014, s. 89.
49 Zdeněk NEJEDLÝ: Dějiny husitského zpěvu 4. Praha 1955, s. 116; Jana NECHUTOVÁ: Traktát Mikuláše z Drážďan „De imaginibuss“ a jeho vztah k Matěji z Janova. In: Sborník prací filosofické fakulty brněnské university XIII/1964, řada E 9. Brno 1964, s. 149–162; Josef KRÁSA: Studie o rukopisech husitské doby. In: Umění 22. Praha 1974, s. 17–50; Horst BREDEKAMP: Kunst als Medium sozialer Konflikte von der Spätantike bis zur Hussitenrevolution. Frankfurt am Main 1975; Jindřich MAREK: Jakoubek ze Stříbra a počátky utrakvistického kazatelství v českých zemích. Studie o Jakoubkově postile z let 1413–1414. Praha 2011; Pavel SOUKUP: Jakoubek ze Stříbra. In: Pavlína CERMANOVÁ / Robert NOVOTNÝ / Pavel SOUKUP (eds.): Husitské století. Praha 2014, s. 429; Milena BARTLOVÁ: Pravda zvítězila. Výtvarné umění a husitství 1380–1490. Praha 2015, s. 167; Milena BARTLOVÁ: Pravda zvítězila. Výtvarné umění a husitství 1380–1490. Praha 2015, s. 63–64.
50 Jaroslav BOUBÍN (ed.): Jan z Příbramě Život kněží táborských (= Podbrdsko. Fontes I). Příbram 2000; Jaroslav BOUBÍN: Jan z Příbramě. In: Pavlína CERMANOVÁ / Robert NOVOTNÝ / Pavel SOUKUP (eds.): Husitské století. Praha 2014, s. 513.
51 Jaroslav BOUBÍN (ed.): Jan z Příbramě Život kněží táborských (= Podbrdsko. Fontes I). Příbram 2000, s. 57.
52 Tamtéž, s. 64–65.
53 Srov. Milena BARTLOVÁ: Husitské obrazoborectví. In: Kateřina HORNÍČKOVÁ / Michal ŠRONĚK (eds.): Umění české reformace (1380–1620). Praha 2010, s. 67–70; Milena BARTLOVÁ: Pravda zvítězila. Výtvarné umění a husitství 1380–1490. Praha 2015.

Fotografie


Žádné fotografie