Přihlásit se
Český a římský král Václav IV.
doba, duchovní proudy a umění v předhusitských Čechách v evropském kontextu

Historie


Husitské války

Autor: prof. PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc.

Husitské války


Jedním z klíčových momentů historického vývoje v českých zemích od druhé poloviny 14. století bylo tzv. opravné hnutí. Kladlo si za cíl reformovat církev, která ve 14. a 15. století procházela složitým obdobím tzv. avignonského zajetí papeže a světského panování církve a nemálo se odklonila od svého původního poslání. Tato situace měla dohru v papežském schizmatu, kdy současně vládli dva papežové – jeden z Říma a druhý z Avignonu. Tuto vážnou roztržku ukončil až kostnický koncil, který v roce 1417 zvolil nového papeže Martina V. Výrazným centrem reformních snah se stalo pražské vysoké učení a jejich vyvrcholení je spojeno s osobou Jana Husa († 1415). České univerzitní prostředí (Stanislava ze Znojma, Jana Husa, Jeronýma Pražského a další) silně ovlivnily myšlenky anglického duchovního Jana Viklefa (Johna Wicliffa, † 1384), směřující k nápravě církve. Naznačená řada problémů a konfliktů vedla v Čechách k událostem, pro které se vžilo označení husitské války či husitská revoluce (1419– 1434).

Husitské hnutí


Husitské hnutí, husitské války, husitská revoluce, husitské revoluční hnutí a další názvy odrážejí v podstatě souhrnné označení událostí, ke kterým došlo v Čechách v letech 1419–1434. První z dat se pojí s 30. červencem 1419, kdy došlo k první pražské defenestraci, tedy vyhození měšťanů z oken Novoměstské radnice. Druhé je spojeno s bitvou u Lipan nedaleko Českého Brodu, kde 30. května 1434 umírnění utrakvisté porazili vojsko sirotčího a táborského stavu – radikálů. Patnáctileté období husitství představují zejména boje husitských vojsk s jejich protivníky, a to jak domácími, tak zahraničními. Ty výrazně ztělesňoval zejména Zikmund Lucemburský – český král v letech 1420–1421 a 1436–1437.
Ve vzrušené atmosféře po první pražské defenestraci se hledala východiska k nahrazení starých pořádků. Jedním z projevů vzrušené doby bylo i očekávání konce světa, posléze založení komuny nad řekou Lužnicí v jižních Čechách, pozdějšího města Tábor. Zásadním dokumentem, jenž ovlivnil celé hnutí, byly čtyři pražské artikuly (přijímání z kalicha, svoboda kázání, sekularizace církve = chudá církev, trestání smrtelných hříchů). Již v počátečním období hnutí přicházel stále více ke slovu jako jeden z vůdců Jan Žižka z Trocnova. Žižka patřil ke klíčovým osobnostem hnutí, byl zejména vynikajícím vojevůdcem. Z dalších osobností jmenujme Prokopa Holého, jenž padl v bitvě u Lipan, Mikuláše z Husi či Čapka ze Sán. Důležitou roli hráli i radikální duchovní, v Praze Jan Želivský a posléze i Jan Rokycana, ve východních Čechách kněz Ambrož. Výraznou roli hrálo zpočátku i pražské vysoké učení. Organizovalo řadu diskusí („učených hádání“) o subtilních náboženských otázkách. To vše položilo základy odluky od tradičního katolického náboženství a římského papežství a přispělo ke vzniku utrakvistického náboženství.
První fáze husitství byla ve znamení rozsáhlé destrukce církevních objektů, klášterů i kostelů. Nechybělo ani dobývání hradů, obsazování měst, nejednou také násilné vystupování proti duchovním osobám. V dalších letech směřovala řada vojenských tažení i za hranice českého státu (Rakousy, Horní Uhry – Slovensko). Po celé období husitství stála Morava v podstatě mimo dosah revolučního učení i jeho praktického uplatnění.
V uvedeném patnáctiletí směřovaly do Čech čtyři křížové výpravy: 1420 – bitva na Vítkově, 1421 – tažení na Kutnou Horu, 1427 – bitva u Tachova, 1431 – bitva u Domažlic. Od poloviny dvacátých let probíhala jednání mezi husity a Zikmundem Lucemburským, ale také zástupci basilejského koncilu. Měla vést jednak k uklidnění poměrů, jednak zvolna otupit husitský radikalismus, i za cenu mnohých ústupků jak ze strany Zikmunda, tak koncilu. I po bitvě u Lipan přetrvaly v církevní organizaci mnohé ideje nezávislé na Římu a papežství.

Literatura


BAUM, Wilhelm. Císař Zikmund. Kostnice, Hus a války proti Turkům. Praha: Mladá fronta, 1996.
ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1378-1437. Lucemburkové na českém trůně II. Praha: Libri, 2000.
ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402-1437. Praha: Paseka, 2000.
ČORNEJ, Petr. Tajemství českých kronik. Cesty ke kořenům husitské tradice. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2003.
DOLEJŠÍ, Josef; KŘÍŽEK, Leonid. Husité : vrchol válečného umění v Čechách 1419-1434. Praha: Elka Press, 2009.
HAZARD, Harry W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 3, The fourteenth and fifteenth centuries. Madison: University of Wisconsin Press, 1975.
KAVKA, František. Poslední Lucemburk na českém trůně. Králem uprostřed revoluce. Praha: Mladá fronta, 1998.
PEKAŘ, Josef. Žižka a jeho doba. Praha: Odeon, 1992.
SOUKUP, Pavel; SVÁTEK, Jaroslav, a kol. Křížové výpravy v pozdním středověku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010.
ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 1. Doba vymknutá z kloubů. Praha: Karolinum, 1995.
ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 2. Kořeny české reformace. Praha: Karolinum, 1996.
ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha: Karolinum, 1996.
ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 4. Epilog bouřlivého věku. Praha: Karolinum, 1996.
ŠMAHEL, František. Husitské Čechy. Struktury, procesy, ideje. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001.

Fotografie


Žádné fotografie