Přihlásit se
Český a římský král Václav IV.
doba, duchovní proudy a umění v předhusitských Čechách v evropském kontextu

Historie


Univerzita a spor o Viklefa

Autor: Mgr. et Mgr. Jakub Šenovský, Ph.D.

Univerzita


Univerzita byla založena roku 1348 Karlem IV. Jako plnohodnotné vysoké učení, tj. měla všechny čtyři fakulty, artistickou, teologickou, právnickou a lékařskou.
Artistická (filozofická) fakulta se zaměřovala na výuku sedmi svobodných umění a poskytovala všeobecné vzdělání, které absolventům později umožňovalo plnit úkoly v rozvíjející se měšťanské společnosti. Žáci se nejdříve v rámci trivia naučili latinsky a věnovali se literárním dílům převážně antických autorů (předmět gramatika); posléze se v rámci rétoriky naučili praktičtější dovednosti, které se zakládaly na správném a přesvědčivém použití naučeného jazyka, například sestavování dopisů či listin, ale i základy práva a etiky. A poslední disciplínou trivia byla tzv. Dialektika, ve které se učilo, jak správně sestavovat argumenty či důkazy (v logickém slova smyslu); z tohoto důvodu se studenti seznámili i s filozofií. Po absolvování trivia se student stal bakalářem (baccalaureus) a mohl nastoupit studium kvadrivia (aritmetika, geometrie, astronomie a hudba) a zároveň již vypomáhat s výukou svým mladších kolegů na bakalářském stupni. Po ukončení kvadrivia se ze studenta stal mistr svobodných umění (magistr). Teprve po absolvování artistické fakulty bylo možné nastoupit studium na některé z dalších fakult.
Studenti pražské univerzity byli rozděleni do čtyř národů – českého, bavorského, saského a polského. Nešlo však o dělení podle etnické příslušnosti, ale spíše podle místa původu. V mnoha případech dokonce rozhodovalo osobní cítění daného studenta. K českému univerzitnímu národu se měli hlásit všichni obyvatelé zemí Koruny české (tj. i obyvatelé, jejichž mateřským jazykem byla němčina, ale žili na daném území) – především z Čech, Moravy, Žitavska, Kladska – a rovněž i Uhři a další Slované (Slováci, Dalmatinci apod.). K bavorskému národu patřili obyvatelé jižních částí Říše: především rakouských zemí, ale i studenti ze Švýcarska, Holandska, části Porýní, Bádenska, Hessenska, Vestfálska a Hannoverska. Saský univerzitní národ tvořili obyvatelé z krajů na východ od Labe: Meklenburska, Holštýnska, Braniborska, Pomořanska a Skandinávie; ale částečně také někteří z těch, kteří měli patřit k bavorskému národu (Hannoversko, Vestfálsko). A k polskému národu se hlásili převážně obyvatelé Slezska, navíc k nim náleželi i studenti z Durynska, Lužice, Míšně, Polska, Pruska a dalších zemí.

Vztahy s Oxfordem a objevování učení Jana Viklefa (ca 1330–1384)


Styky s Anglií byly prohloubeny začátkem osmdesátých let v souvislosti se sňatkem Anny České, sestry Václava IV., s anglickým králem Richardem II. Další navázání vztahů mezi Prahou a Oxfordem umožnil Vojtěch Raňkův z Ježova. Vojtěch studoval v roce 1344 v Paříži jako člen anglického univerzitního národa. Koncem 40. nebo začátkem 50. let 14. století navštívil Oxford a v roce 1388 založil nadaci, která umožnila českým studentům studium v Paříži nebo na Oxfordu. Vojtěch velmi intenzivně pociťoval mravní rozvrat své doby. Seznámil se proto i s Viklefovým ideovým předchůdcem Richardem Fitz- Ralphem a sám se ve svém nedochovaném spisu De scismate inspiroval Viklefovým pojetí církve. S jistotou však můžeme tvrdit, že Viklefovo dílo bylo u nás známo již koncem 80. let na základě Komentáře k Sentencím, který sepsal pražský dominikán Mikuláš Biceps nejpozději v letech 1386–1388, kde přímo cituje Viklefův spis De tempore a kde polemizuje s Viklefovým pojetím eucharistie. Od 2. poloviny 90. let 14. století se u českého univerzitního národa na artistické fakultě projevila hlavní vlna zájmu především o Viklefovy filozofické spisy. Jeroným Pražský přivezl mnohá díla ze svého oxfordského pobytu (1399–1401), další spisy získali Mikuláš Faulfisch a Jiří Kněhnic. Tyto texty se u nás začaly houfně opisovat. Mezi těmito opisovači byl i Jan Hus, který pořídil svůj slavný sborník Viklefových filozofických děl v roce 1398. Spory o Viklefa se staly jedním z příznaků postupného štěpení univerzity. Mladší příslušníci českého univerzitního národa se horlivě hlásili k některým myšlenkám anglického reformátora, mnozí starší čeští mistři s ním rovněž sympatizovali. Avšak příslušníci ostatních tří národů se stavěli k Viklefovi odmítavě a postupem času i nepřátelsky. V roce 1412 byl Hus donucen odejít na venkov, kde rozvíjel kazatelskou činnost a věnoval se sepisování svých děl. Ještě se však stihl účastnit kvodlibetu v lednu tohoto roku, který se konal pod vedením Mistra Michala z Malenic a který proslul vystoupením Jakoubka ze Stříbra, který mimo jiné prohlásil, že antikrist již přišel a že jím je papež Jan XXIII. V následujících letech bylo konání kvodlibetů zakázáno, a tak se další mohl konat až v roce 1416. Pro celé toto období je příznačný vyhrocený boj mezi oběma znepřátelenými tábory. Již v květnu 1412 došlo v Praze a dalších českých městech k protiodpustkovým bouřím. Církevní hierarchie vedla intenzivní vyšetřování proti Janu Husovi, které vyvrcholilo 6. července 1415 jeho upálením v Kostnici. Na stejném koncilu byl 30. května 1416 upálen i Jeroným Pražský. Husova smrt však české reformní hnutí nezastrašila, jak doufali jeho odpůrci, avšak ještě více posílila. Pražská univerzita se za Husa postavila a v listu, který napsal nejspíše Jakoubek ze Stříbra, o něm prohlašovala, že to „byl muž nevýslovný, skvoucí zrcadlo svatosti a všecky překonávající statečností slova, takže se všem jim stal mistrem života, jemuž nepoznali rovného“.

Kvodlibetní disputace a Mistr Matěj z Knína


Kvodlibetní disputace patřily k tradicím středověkých univerzit, kterých se účastnila i široká veřejnost. Určený mistr při nich v první části odpovídal na vznesené otázky od kohokoliv o čemkoliv (a quolibet de quodlibet). Ve druhé části pak kvodlibetář seřadil logicky odpovědi na ony otázky a podal jejich přesné řešení, které se pak mohlo stát základem pro další literární zpracování. Vedení kvodlibetu bylo velmi prestižní a náročnou záležitostí, proto k němu bývali vybráni spíše starší a zasloužilejší mistři. Hlavní kvodlibetář byl určen již půl roku předem a mohl se přihlásit i dobrovolně. Na začátku roku 1409 se na českém vysokém učení konal kvodlibet, jemuž předsedal Mistr Matěj z Knína. K určení Knína jako vedoucího došlo jen několik týdnů poté, co byl nucen odvolat svá stanoviska ohledně eucharistie, protože se příliš podobala Viklefovu pojetí, a po schůzi českého univerzitního národa v domě U Černé růže, kde bylo vydáno prohlášení, že nikdo nesmí hlásat Viklefovy teze v jejich kacířském, bludném a pohoršlivém smyslu. Avšak nebylo zakázáno hlásat tyto teze v jejich „nekacířském“ smyslu. Sám Matěj z Knína se k tomuto úkolu přihlásil dobrovolně. Knín byl v té době ještě poměrně mladý a vzhledem k jeho nepochybným přetrvávajícím viklefovským sympatiím a vzhledem k jeho podezření z kacířství valná část protiviklefovské opozice toto chápala jako provokativní čin. Němečtí mistři dokonce veřejně prohlašovali, že raději opustí Prahu, než aby byli něčeho takového přítomni. Do této situace zasáhl král Václav IV., který příslušníkům ostatních tří národů přikázal, aby se této události účastnili. Ti ho z velké části uposlechli. Samotná disputace byla velmi bouřlivá. Sál, kde se kvodlibet konal, byl přeplněn do té míry, že už se do něj nikdo další nevešel. Rozhodující bylo především vystoupení Jeronýma Pražského, který pronesl řeč o chvále svobodných umění, kde otevřeně doporučoval ke studiu Viklefovy spisy a vyzýval studenty k nerespektování církevních zákazů, které je zapovídaly.

Dekret kutnohorský


Knínův kvodlibet a vystoupení Jeronýma Pražského byly přímou předehrou Dekretu kutnohorského, který Václav IV. vydal 18. ledna 1409, tedy jen pár dnů po skončení disputace. Tento dekret výrazně měnil poměry na pražské univerzitě, kdy českému národu byly nyní přiznány tři hlasovací hlasy oproti jednomu, kterým disponovaly ostatní národy. To umožnilo králi získat podporu univerzity pro své vlastní politické cíle. Plné prosazení Dekretu se zdařilo až v květnu roku 1409 na základě zásahu staroměstských konšelů, po kterém následoval hromadný odchod cizích učitelů a studentů z Prahy. Bývalí příslušníci ostatních národů silně trpěli spáchanou křivdou a z jejich nových působišť, především z univerzity v Lipsku, která byla z tohoto důvodu založena v roce 1409, ale i Vídně a Heidelbergu, přibývaly stížnosti na „české kacíře“. Tažení proti Viklefovi a jeho českým přívržencům se ujal i pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka, který po dalším vyšetřování v březnu roku 1410 odsoudil Viklefovy spisy a přikázal pod trestem exkomunikace jejich odevzdání. Tyto spisy měly pak být veřejně spáleny, aby je „jícen ohně odklidil z očí věřících“. Stejný zákaz a trest se týkal i kázání na „soukromých místech“, čímž se mínila především Husova Betlémská kaple. Tento krok vyvolal velmi silnou odezvu na pražské univerzitě. 29. června bylo vydáno prohlášení, že univerzita „nesouhlasí z rozumných důvodů“ s připravovaným spálením Viklefových spisů a odmítla se účastnit „chystaného zločinu“. Sám Jan Hus rovněž neuposlechl arcibiskupova příkazu a napsal proti němu traktát De libris hereticorum legendis a v Betlémské kapli pronesl bojovné kázání, které mělo široký ohlas mezi pražským lidem. K vedení kvodlibetu v roce 1411 se dobrovolně přihlásil Jan Hus, což vzhledem k dobovému kontextu mělo jasný manifestační ráz, protože univerzita chtěla dokázat, že i po odchodu cizích mistrů je životaschopná a dokáže pracovat na nejvyšší vědecké úrovni. Církevní hierarchie se snažila konání kvodlibetu zabránit, mimo jiné byla na Husa již 18. července 1410 vyhlášena klatba, ale disputace se konala v obvyklém lednovém termínu.

Literatura


Alessandro D. CONTI: Wyclif’s Logic and Metaphysics. In: Ian Christopher LEVY (ed.): A Companion to John Wyclif. Late Medieval Theologian. Leiden, Boston 2006
Mary DOVE: Wyclif and the English Bible. In: Ian Christopher LEVY (ed.): A Companion to John Wyclif. Late Medieval Theologian. Leiden, Boston 2006
Vilém HEROLD: How Wyclifite Was the Bohemian Reformation? In: David R. Holeton (ed.): The Bohemian Reformation and Religious Practice, vol. 1. Praha 1996
Vilém HEROLD: Pražská univerzita a Wyclif. Wyclifovo učení o ideách a geneze husitského revolučního myšlení. Praha 1985
Vilém HEROLD: Vojtěch Raňkův of Ježov (Adalbertus Rankonis de Ericinio) and the Bohemian Reformation. In: Zdeněk v. DAVID / David R. HOLETON (eds): The Bohemian Reformation and Religious Practice, vol. 7. Praha 2009
Miloslav KAŇÁK: John Viklef. Život a dílo anglického Husova předchůdce. Praha 1973
Stephen E. LAHEY: Wyclif ’s Trinitarian and Christological Theology. In: Ian Christopher LEVY (ed.): A Companion to John Wyclif. Late Medieval Theologian. Leiden, Boston 2006
Ivan MÜLLER: Komentář k Wyclifovu traktátu De universalibus v kontextu pražské univerzitní diskuze. In: Ivan MÜLLER (ed.) Commentarius in De universalibus Iohannis Wyclif Stephano de Palecz ascriptus. Praha 2009
Stephen PENN: Wyclif and the Sacraments. In: Ian Christopher LEVY (ed.): A Companion to John Wyclif. Late Medieval Theologian. Leiden, Boston 2006
Ctirad Václav POSPÍŠIL: Husovská dilemata. Kostelní Vydří 2015
Quaedam statuta facultatis artium antiqua. In: František ŠMAHEL / Gabriel SILAGI (eds.): Statuta et Acta rectorum Universitatis Carolinae Pragensis (1360–1614). Praha 2018
Takashi SHOGIMEN: Wyclif ’s Ecclesiology and Political Thought. In: Ian Christopher LEVY (ed.): A Companion to John Wyclif. Late Medieval Theologian. Leiden, Boston 2006
Statuta facultatis artium universitatis Pragensis redacta anno 1390 cum supplemento usque ad annum 1528. In: František ŠMAHEL / Gabriel SILAGI (eds.): Statuta et Acta rectorum Universitatis Carolinae Pragensis (1360–1614). Praha 2018
Jakub ŠENOVSKÝ: Viklefovy teze a jejich revoluční potenciál. In: Ars 51, 1–2, 2018
Michael VAN DUSSEN: Bohemian in English Religious Controversy before the Henrician Reformation. In: Zdeněk v. DAVID / David R. HOLETON (eds): The Bohemian Reformation and Religious Practice, vol. 7. Praha 2009

Fotografie


Žádné fotografie