Přihlásit se
Český a římský král Václav IV.
doba, duchovní proudy a umění v předhusitských Čechách v evropském kontextu

Církev, reformní hnutí a počátky husitství

image/svg+xml

Historie


V průběhu čtrnáctého století se objevily pokusy o církevní reformu hned z několika směrů. Převážná část z nich byla ortodoxních (alespoň ve svých počátcích), některé byly však od začátku heterodoxní. Mezi ony ortodoxní je třeba nejprve počítat nápravnou snahu pražského episkopátu především pod záštitou Jana z Jenštejna. Dále hnutí a směry, u kterých by bylo možné hledat spojnice s nizozemskou „novou zbožností“ (devotio moderna). Tady bychom mohli řadit různé reformní kazatele, především Milíče z Kroměříže, který na pražském Starém Městě zřídil komunitu Jeruzalém, která byla tvořena napravenými prostitutkami a Milíčovi příznivci a kde tak žili laici i duchovní společně v kající prostotě. Stírání rozdílů mezi laiky a kleriky, které bylo typické právě pro devotio moderna (vedle úsilí o individuální vnitřní dokonalost, která se pěstuje pomocí každodenního osvědčování ctností, potlačování vášní – ale bez přehnané askeze –, pravidelnou meditací a především následováním pokorného Krista), můžeme nalézt i v reformním spise roudnického augustiniánského převora Petra Clarificatora Compendium honeste vite, které sepsal právě pro arcibiskupa Jenštejna. Hlavní zástupci heterodoxního proudu, který se chápal jako (ta správná) alternativa k všeobecné (katolické) církvi, byli valdenští. Jelikož však valdenští byli od počátku svého pobytu na území českých zemí pronásledováni inkvizicí, tak není možné znát jejich přesný počet. Inkviziční protokoly však naznačují, že jich bylo značné množství: Jenom mezi léty 1335 a 1349 bylo před inkvizici v Jindřichově Hradci předvedeno asi 4400 osob, z toho 2640 čelilo podezření z valdenství. Z protokolů je také zřejmé, že valdenští byli z naprosté většiny němečtí jazykoví mluvčí a jednalo se o velmi tajné a soudržné uskupení lidí. Přímou souvislost mezi valdenskými a husitským reformním hnutí sice nelze dokázat (lze nalézt pouze doklady jistých vzájemných sympatií), ale může být významné, že čtyři hlavní střediska valdenských (Praha, jižní Čechy především s Jindřichovým Hradcem, Budějovicemi a Pískem, východ s Hradcem Králové a severozápad se střediskem v Žatci) se nápadně překrývají s pozdějšími hlavními středisky husitství.

Literatura


BRACHA, Krzysztof, NODL, Martin (ed.), Česko-polské kazatelské vztahy ve středověku, Filosofia, Praha 2016
CERMANOVÁ, Pavlína, Čechy na konci věků. Apokalyptické myšlení a vize husitské doby, Argo, Praha 2013
ČORNEJ, Petr, Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402–1437, Paseka, Litomyšl, 2000
HEROLD, Vilém, Pražská univerzita a Wyclif: Wyclifovo učení o ideách a geneze husitského revolučního myšlení, Univerzita Karlova, Praha 1985
POSPÍŠIL, Ctirad Václav, Husovská dilemata, KNA, Kostelní Vydří 2015
SOUKUP, Pavel, Reformní kazatelství a Jakoubek ze Stříbra, Filosofia, Praha 2011