Na Pražském hradě byl až po smrti Karla IV. dokončen chór kaple Všech svatých, jmenovaný v nápisu v triforiu katedrály mezi díly Petra Parléře. O kostel Všech svatých na Pražském hradě měl zásluhu i arcibiskup Jan z Jenštejna. Bohatě utvářená a exkluzivní stavba zjevně vybízela k následování – k jejím reflexím patří zjevně díla, která vznikala pod patronátem rodu Wettinů – chór v roce 1760 zničeného kostela sv. Kříže v Drážďanech, Knížecí kaple připojená k dómu v Míšni a kaple na hradě v Altenburgu.

Jeho jádro bylo ještě románské, Královský palác byl přebudován již ve 13. století za Přemysla Otakara II. a pak znovu za Karla IV. a Václava IV. Od začátku husitské revoluce bezpochyby značně zpustl, ale jakési práce tu byly patrně provedeny poté, co na Pražském hradě sídlil v posledním období svého života císař Zikmund.

Po dlouhém pobytu ve Francii a v Itálii se Karel IV. navrátil na samém konci října roku 1333 do Čech a za svou rezidenci si zvolil Pražský hrad. Ve vlastním životopisu napsal, že „Pražský hrad byl tak zpustošen, pobořen a rozbit, že se od časů krále Otakara II. celý sesul až k zemi. Na tom místě jsme dali nově vystavět veliký a krásný palác s velkým nákladem, jak je dnes kolemjdoucím patrno“.

Dílo Karlovo na Pražském hradě zmiňuje i kronika zbraslavského kláštera: „zůstával pak v Praze ve Větším Městě v domě své matky skoro dva měsíce, potom se přestěhoval na Pražský hrad, v němž se až dodnes zdržuje se svým dvorem. Hned tam počal znovu stavěti a zřizovati zřícené budovy královské, které byly dříve před třiceti lety spáleny ohněm a ležely pusté, a s úspěchem i s důmyslnou snahou dokonale obnovovati, jako se čte o králích izraelských…“.

Práce na Pražském hradě zaznamenal ve své kronice i František Pražský: „Prodlévaje potom na Hradě pražském, začal ihned stavět a přestavovat zřícené královské budovy, které vzaly za své před mnoha lety, a s důmyslnou snahou je opravil, tak jako se čte o některých králích izraelských. A v krátké době postavil královský dům, jaký nebyl dříve v tomto království nikdy vídán. Vybudoval ho velmi vysokými náklady podle domu krále francouzského“. Současníci si tedy byli dobře vědomi inspirativní přitažlivosti francouzské architektury.

Podobně Beneš Krabice uvádí, že Karel po příchodu do Čech z Itálie „.. krátce nato začal stavět dům neboli palác královský na Hradě pražském, dílo neobyčejné a nákladné...“, jinde ve své kronice pak napsal: „Na Pražském hradě také od základů nově vybudoval královský palác, dílo obdivuhodné a nádherné“.

Dne 15. prosince 1378 byl v rozestavěné katedrále pohřben císař Karel IV. Podle pamětního nápisu na kamenné desce byla v předvečer svátku sv. Markéty (1385) dokončena klenba chóru. Vysvěcen byl téhož roku o svátku sv. Remigia (1. října) pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Podle nápisu nad bustou Petra Parléře v triforiu byl chór dokončen v roce 1386, přičemž v tomto roce začal Parléř pracovat na chórových lavicích. Dne 2. června roku 1396 byl za přítomnosti Václava IV., zhořeleckého vévody Jana, ředitele stavby Václava z Radče a mistra Petra z Gmündu položen základní kámen ke stavbě nové části katedrály. V roce 1396, kdy se v Římě vzdal svého úřadu třetí pražský arcibiskup Jan z Jenštejna, byly do katedrály přeneseny ostatky sv. Jana Nepomuckého. V témže roce byly v den svátku sv. Vojtěcha do „středu nového Pražského kostela“ – tedy do rozestavěné západní části katedrály – přeneseny ostatky sv. Vojtěcha a svatých Pěti bratří. V roce 1397 je zmíněn jako „magister fabricae“ mistr Václav, nejspíše syn Petra Parléře. V roce 1398 je jako mistr díla pražské katedrály jmenován Václavův bratr Jan. V následujícím roce zemřel ve věku šestašedesáti let Petr Parléř, který stál v čele stavby od roku 1356. Poté, co 28. září roku 1411 zemřel v Prešpurku arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka, bylo jeho tělo převezeno do Prahy a pohřbeno v katedrále pod Velkou věží. V následujícím roce byly pod věží vybudovány a zasvěceny tři oltáře z nadání moravského markraběte Jošta.
V noci z 20. na 21. srpna roku 1419 bylo z Nového hradu u Kunratic na Pražský hrad do svatováclavské kaple přeneseno tělo zemřelého krále Václava IV., odtud bylo 12. září převezeno do kláštera cisterciáků na Zbraslavi. Dne 30. června roku 1420 vstoupil do Pražského hradu Zikmund Lucemburský, který byl v katedrále 28. července korunován. Následující den pobral z katedrály a z kláštera sv. Jiří drahocenné předměty ze zlata a stříbra a získaný kov použil k vyplacení svého vojska. V následujícím roce, dne 10. června, husité na návod Jana Želivského poničili vybavení katedrály.

Velká stavební činnost na Pražském hradě v době Karla IV., kde byl přestavován královský palác a kde pod vedením Matyáše z Arrasu a Petra Parléře vyrůstala nová katedrála, byla patrně impulzem i pro královský klášter benediktinek u sv. Jiří. Stará románská bazilika dostala tehdy nové západní průčelí, obrácené proti chóru nově budované katedrály. Na místě jižní části východního závěru baziliky vyrostla nová gotická kaple, v níž byl vybudován náhrobek sv. Ludmily s ležící sochou světice. Tento počin nepochybně souvisel s císařem Karlem IV. pěstovanou úctou k českým zemským patronům. Důležitým mezníkem v úpravách vykonaných ve svatojiřském klášteře za vlády Karla IV. bylo patrně vysvěcení hlavního oltáře k poctě sv. Jiří a svaté Ludmily, které vykonal druhý pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi dne 8. června roku 1371.

Sepětí kláštera s panovnickým rodem bylo na půdě svatojiřského kláštera manifestováno i novým uložením ostatků zakladatele baziliky knížete Vratislava I. († 921) a knížete Boleslava II. (972–999), pro něž byly za abatyše Kateřiny z Lipoltic (1378– 1386) pořízeny nové tumby. Na náhrobku knížete Vratislava I. se dosud dochovala asi současně s ním zhotovená dřevěná relikviářová schrána. Byla obnovena někdy v letech 1437–1442 a následně asi někdy v době kolem roku 1600.

Nedaleko pražského mostu se pracovalo i v komendě řádu johanitů. Na stavbu věže johanitského kostela Panny Marie Pod řetězem byla v roce 1389 uzavřena smlouva se stavitelem Peškem a Johannesem Lutkou. Stavba nového trojlodí zahájená už v době Karla IV. nebyla patrně nikdy dokončena. Zato dosud stojí západní dvojice věží s předsíní, jejíž někdejší trojpaprsčité klenby připomínaly zaklenutí jižní předsíně katedrály.

Na půdě Starého Města došlo i na úpravy dalších svatyň – snad někdy v raném období vlády Václava IV. vzniklo vznosné dvoulodí na severní straně kostela sv. Haštala.

V Petrské čtvrti byl v poslední čtvrtině 14. a v raném 15. století přestavěn kostel sv. Klimenta a v době okolo roku 1400 byla v Petrské čtvrti přestavěna stará románská bazilika sv. Petra.

Někdejší residence českých králů v místech dnešního Obecního domu a jeho založení je spjato s Václavem IV. Sídlo bylo vybudováno začátkem 80. let 14. století.

Nedlouho před svou smrtí zde sídlil Zikmund Lucemburský. Stejně tak i Albrecht II. Habsburský i Ladislav Pohrobek. Za pražskou rezidenci na Starém Městě sloužil Královský dvůr i králi Jiřímu z Poděbrad.

V době, kdy Vladislav Jagellonský přišel do Prahy, žádný panovník již po řadu desetiletí na Pražském hradě nesídlil. A protože Pražský hrad byl v těch dobách opuštěný a zanedbaný, usadil se i Vladislav Jagellonský po svém příchodu do Čech v Královském dvoře na Starém Městě pražském — tedy nikoli vysoko nad Prahou, ale uprostřed měšťanů.

V srdci Starého města se zvolna zdvihala velká stavba kostela Matky Boží Před Týnem. Během doby v něm byly zřizovány nové oltáře. V roce 1404 jsou doloženi mistři stavby („magistri fabricæ ecclesiæ) Petr Smelczer a Otto Schaufler. Donace vdovy Adelheidy z roku 1406 byla určena přímo na stavbu kostela. V době, kdy zemřel Václav IV. a začala husitská revoluce, byl nejvýznamnější staroměstský kostel stále rozestavěný a jeho budování se pak nadlouho protáhlo. Byl založen jako trojlodní bazilika s trojdílným závěrem. Presbytář, provázený z obou boků kaplemi, je ukončen polygonálním závěrem, který se od standardního řešení liší tím, že v podélné ose kostela není bok, ale kout, kterému na vnější straně stavby odpovídá opěrný pilíř. V presbytáři i v hlavní lodi vládnou výškově vypjaté proporce. Nad mezilodními arkádami se po obou stranách hlavní lodi nachází vysoká plocha nečleněné zdi, nad níž jsou pak ve výši umístěná okna. V tomto ohledu má Týnský kostel řadu předchůdců – v Praze bazilikální kostely sv. Tomáše na Malé Straně a sv. Jakuba na Starém Městě.
Jinak v podstatě strohou architekturu Týnského chrámu obohacují některé akcenty. Je to jednak bohatě utvářený portál s náročnou architekturou a výjimečnou sochařskou výzdobou. Tématem výjevů v tympanonu jsou události z utrpení Kristova. Ale vedle toho erby po obou stranách portálu sem vnášejí i odkaz na panovnický majestát. Ten tu uvnitř kostela zpřítomňují busty krále a královny na sediliích v jižní i severní chórové kapli. Zejména obě korunované hlavy v sedile severní kaple vynikají individualistickým charakterem svého výrazu. Proto je hlava krále často pokládána za zpodobení samotného Václava IV., jak by tomu nasvědčoval malý štítek na hrudi této busty se znamením říšského orla. Navíc této královské bustě je podložena konzola, na níž byla vytesána skulptura divého muže – motiv, který přichází mnohokrát v iluminovaných rukopisech Václava IV. – v jeho proslulé bibli a v kodexu s textem Zlaté buly Karlovy.
Do rozměrného okna dominujícího západnímu průčelí kostela byla vsazena kružba, jejíž dynamický vzorec připomíná kružbu v okně Martinické kaple na jižním boku pražské katedrály, k níž se architektura Týnského chrámu tímto citátem hlásí.

Na straně Staroměstského náměstí protilehlé hlavní fasádě Týnského kostela byla v časné době Václavovy vlády zřízena radniční kaple s rozměrným arkýřem. Fasáda této části radnice, zejména pak arkýř má bohaté architektonické členění. Nápadné jsou zejména vimperky ukončující okna arkýře, dále k nárožím arkýře “přilípnuté“ fiály, konzolky pro umístění soch a bohaté baldachýny nad nimi. Součástí této architektury je i bohatá heraldická výbava. V perfektním kamenickém díle, které má v Praze jen málo srovnatelných prací, byl zde rozvinut dekorativní rejstřík katedrální gotiky. Ale dynamické transformace tvarového rejstříku příznačné pro parléřovské dílo tu uplatněny nebyly.
Radniční kaple obracející se do náměstí tímto arkýřem, byla vysvěcena v roce 1381, to znamená ještě v raném období Václavovy vlády. Poctou králi bylo umístění Václavova emblému točenice v interiéru této části radnice na kamenné desce nad portálem, umístění však možná není původní. V točenici jsou dva ledňáčci držící iniciálu „e“, jak to často přichází ve Václavových rukopisech. Na fasádě radniční kaple a jejího arkýře byly okázale rozmístěny početné znakové štíty. Jsou v nich znaky prominentních pražských měšťanů a jejich rodin. Ty tu tak byly prezentovány v samém centru města. Vedle toho tu je svými erby zastoupeno Staré město pražské, vyšehradská kapitula, pražské arcibiskupství a Markrabství moravské, České království, orlice svatováclavská a říšská a Lucembursko.
Ve zdech radnice se odehrály některé z pohnutých událostí za Václavovy vlády a po jeho smrti (odtud byli 11. června 1412 vyvedeni na popravu tři mládenci za účast na protiodpustkových bouřích, tady byla vykonána poprava vůdce radikálních husitů Jana Želivského).

Dům v srdci Starého Města, který se stal základem budoucího Karolina, vlastnil a vybudoval Johlin Rotlev, který byl důlním podnikatelem v Jílovém a v Kutné Hoře a královským mincmistrem a finančníkem Karla IV. Zemřel asi v roce 1379. Dědicem se stal jeho syn Martin, který financoval překlad bible do německého jazyka, zapsané do skvostně iluminovaného několikadílného kodexu krále Václava. Na základě nařízení Václava IV. z 28. srpna roku 1383 byla do Rotlevovského paláce přenesena Karlova kolej pražské univerzity. V letech 1383–1386 byl dům nákladně přestavěn. Skvostnou součástí areálu Karolina je arkýř utvářený s využitím bohatého tvaroslovného rejstříku katedrální architektury.

Kamenný most v Praze zvaný Juditin byl poničen povodní v roce 1342. V roce 1357 položil Karel IV. základní kámen ke stavbě nového mostu. Se stavbou Staroměstské mostecké věže se započalo už za života Karla IV., budování pokračovalo i po jeho smrti. Trámy na výstavbu krovu vysoké dlátové střechy byly provedeny ze stromů skácených v roce 1387. Střecha završující věž byla tedy zhotovena někdy na konci osmdesátých let 14. století či až po roce 1390. Sochařská výzdoba druhého patra na její staroměstské straně byla provedena buď na samém konci života Karla IV., anebo na počátku samostatné vlády Václava IV. Tady jsou umístěny sochy císaře Karla IV., který má podobu nahrbeného starého muže, a jeho syna Václava IV., který má mladistvé vzezření. Václavovu vládu na věži reprezentují dodatečně vsazené kvádry s vytesaným emblémem točenice s ledňáčkem a nástěnné malby na klenbě přízemku obnovené v 19. století, kde jsou vyobrazeny figury lazebnic a další emblémy točenice s ledňáčkem, jak se s tím setkáváme v rukopisech Václava IV.

Nevelké pozůstatky gotické stavby kostela sv. Michala ležícího na Starém Městě v nevelké vzdálenosti od Staroměstské radnice, které jsou patrné ve zdivu barokizované stavby, vypovídají o tom, že šlo o jednu z nejnáročnějších sakrálních staveb předhusitské Prahy.

Jedním z nových kostelů na území Nového Města Pražského, založeného Karlem IV., byl i farní kostel sv. Jindřicha a sv. Kunhuty, jehož patronát byl přiřčen řádu křižovníků s červenou hvězdou. Zasvěcení svatořečenému císaři Jindřichovi, zakladateli biskupství v Bamberku a jeho rovněž svatořečené manželce Kunhutě mělo imperiální charakter a tím dobře souznělo s vladařským směřováním zakladatele Nového Města. Ukázali jsme již v jiných případech, jak Vladislav Jagellonský na dílo Karla IV. navazoval a tak tomu bylo snad i v případě kostela sv. Jindřicha a Kunhuty. Není dnes bohužel jasné, zda jeho vysoká strmá stanová střecha, která byla až do svého zničení v roce 1745 význačnou součástí městské siluety, vznikla už v době předhusitské, či zda nebyla znovuobnovena v časech jagellonské vlády, kdy podobné střechy byly zřízeny nad Vladislavským sálem Pražského hradu, nad lodí chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, či kostela sv. Mikuláše v Lounech. Pozoruhodným monumentem je pak v sakristii kostela sv. Jindřicha kamenná trůnící socha vladaře, jejíž vznik bývá datován do doby kolem roku 1500. Její stávající umístění je druhotné a není zcela jasné, kde bylo její původní místo — mohlo to být i uvnitř kostela v presbytáři nebo na poprsnici kruchty, ale jistoty tu není. Své předchůdce měla v Praze v trůnících sochách Karla IV. a Václava IV. na Staroměstské mostecké věži a v sochách Prašné brány. Socha ze svatojindřišského kostela je významným svědectvím o obnově reprezentace říšské ideje, jak to tu a tam na monumentech doby jagellonské přichází. Ostatně výrazem obnovy úcty sv. Jindřicha a sv. Kunhuty v pražském prostředí jsou deskové obrazy těchto světců, pocházející údajně z kostela P. Marie Sněžné na Novém Městě.

Na půdě Nového města pražského vyrůstaly v době Václavově dál kostely založené Karlem IV. Snad nejrozsáhlejším a také nejnáročnějším dílem byl kostel Panny Marie Sněžné při klášteře karmelitánů, jehož fundátorem byl sám Karel IV. Dlouhý polygonálně ukončený presbytář měl mít výšku 34 metrů a v tomto ohledu měl konkurovat vysokému chóru pražské katedrály. V nitru tohoto presbytáře byl tok subtilních svazkových přípor přerušen osazením kamenných bloků, z nichž měly být vytesány konzoly pro umístění soch, ale k tomu již nedošlo. Až na toto přerušení tyto přípory stoupají až k náběhům kleneb, pozůstatky původního zaklenutí jsou dnes patrné nad stávající klenbou. Je otázka, zda do husitských válek byl presbytář sklenut – na Sadelerově prospektu Prahy z roku 1606 presbytář klenby nemá.
Stavebníkem chóru kostela P. Marie Sněžné byl podle zápisu v graduálu krakovských karmelitánů z roku 1397 Heřman z Tachova, převor pražského karmelitánského kláštera v letech 1379-1397. Před počátkem husitské revoluce byla rozestavěna i dlouhá loď kostela, ale ta nikdy dokončena nebyla. Víme, že u kostela stávala „velmi vysoká a krásná“ věž, která byla zbořena v roce 1434.
Architektura presbytáře kostela P. Marie Sněžné čerpá z tvaroslovného rejstříku používajícího subtilní lineární formy, jak se s tím setkáváme na řadě staveb z první poloviny 14. století, v Praze pak na nejstarších částech katedrály stavěných Matyášem z Arrasu. Dlouhý a vysoký chór u P. Marie Sněžné je zakotvený svou podobou v tradici mendikantských kostelů, jak jí přímo v Praze reprezentují kostely augustiniánů-eremitů sv. Tomáše na Malé Straně a minoritů sv. Jakuba na Starém Městě. Takovou podobu měl ostatně i v průběhu druhé poloviny 14. a v raném 15. století stavěný chór dómu v Cáchách. Svými dimenzemi i kvalitou své architektury patří chór kostela P. Marie Sněžné k nejvýznamnějším stavbám své doby. Tady jako kazatel působil Jan Želivský, jenž radikalizoval pražskou obec, 30. července 1419 vedl procesí, které se zmocnilo kostela sv. Štěpána a napadlo Novoměstskou radnici.

Novou tvář dostal za vlády Václava IV. i kostel sv. Martina Ve zdi položený při vnitřní straně staroměstského opevnění.

V druhé polovině 14. a na začátku 15. století byl na Novém Městě budován kostel sv. Vojtěcha.

Stejně tak jako obec Starého Města pražského manifestovala své postavení další výstavbou radnice, i měšťané Nového Města budovali novoměstskou radnici na Dobytčím trhu, dnešním Karlově náměstí. Tady, v novoměstské radnici se v červenci roku 1419 odehrála krvavá událost na počátku husitské revoluce. Z doby předhusitské pochází veliký přízemní sál na straně obrácené do náměstí. Klenby tu spočívají na sloupech s objemnými válcovými dříky, jejichž těžká mohutnost nápadně kontrastuje s lehkostí kleneb. Tento rozpor tu byl zjevně záměrný, i v něm lze spatřovat ono zvláštní směřování architektury doby Václavovy. Této síni novoměstské radnice je nápadně podobný dolní prostor kaple Božího těla v sousedství kostela sv. Barbory v Kutné Hoře.

Trojlodní kostel s polygonálně ukončeným presbytářem a s věží v průčelí založil Karel IV. spolu s Novým Městem, kde měl chrám sloužit jako místní farní kostel. Výstavba kostela sv. Štěpána pokračovala až do doby po roce 1400.

stávala uprostřed Dobytčího trhu, dnešního Karlova náměstí. Vznikla na místě, kde byly za Karla IV. vystavovány posvátné ostatky v dřevěné stavbě, jak se o tom dovídáme z buly papeže Bonifáce IX. z roku 1397. Stavbu uskutečnila skupina tří hejtmanů (principales capitanei) a členové bratrstva obruče se zavěšeným kladivem. V roce 1393 je již v odpustkové listině papeže Bonifáce IX. jmenována „nová kaple“. Tak jako v době Karla IV. byly v této nové kapli ukazovány posvátné relikvie – zejména část svatého kříže, hřeb Páně, a Svaté kopí a další součásti říšského pokladu („imperiales“). Lze předpokládat, že tehdy již byla stavba kaple Božího těla značně pokročilá. V roce 1397 papež Bonifác potvrdil donaci učiněnou ve prospěch této kaple a jejích oltářníků a udělil odpustky pro ty, kdo ji o příslušných svátcích navštíví. V roce 1403 pak kapitáni, členové bratrstva a fundátoři darovali tuto kapli českému národu pražské univerzity se vším příslušenstvím a patronátním právem, přičemž nominace duchovních u této kaple byla podávána králi, který jí pak předával k potvrzení pražskému arcibiskupovi. Nad touto kaplí tu tedy stále existovala královská svrchovanost. V roce 1416 povolil Václav IV., aby tu bylo podáváno pod obojí. Když se po skončení husitských válek do Prahy navrátil císař Zikmund, bylo tu za jeho přítomnosti znovu po letech slaveno ukazování svatých ostatků. Zde byla slavnostně provolána kompaktáta, dohoda mezi českými utrakvisty a basilejským koncilem, ve zdech kaple byly osazeny kamenné desky na paměť kompaktát.
Kaple Božího těla měla v životě Prahy, českého království i Říše zvláštní a prominentní poslání. Byla postavena na význačném místě a to způsobem slavným a nákladným (solemni fabrica et aedificio). Za vlády císaře Josefa II. byla zrušena, prodána a zbořena. O její podobě vypovídají jen nepočetná vyobrazení – z nich je nejpodrobněji tzv. Sadelerův prospekt Prahy z roku 1606. Ani ten nám však nepodobá dostatečnou informaci a proto je někdejší utváření kaple různým způsobem rekonstruováno. Jedno je však jisté – byla založena na půdorysu kříže, jehož ramena s výjimkou západního byla ukončena pěti stranami osmiúhelníku. Do koutů mezi rameny kříže byly pak vloženy malé a nízké kaple. Uprostřed celé stavby se nad všemi jejími částmi zdvihalo vzhůru dominantní věžovité těleso. Svou podobou byla kaple Božího těla mezi všemi pražskými svatyněmi jedinečná.

Ještě v době Karla IV. a v letech následujících byl přestavěn starý románský kostel sv. Václava na Zderaze při komendě křižovníků – Strážců Božího hrobu. V tomto místě pak si dal Václav IV. zbudovat hrádek s nápadnou věží, o jehož podobě vypovídá Sadelerův prospekt Prahy z roku 1606.

V jižní části Nového města byly dokončovány kostely P. Marie Na trávníčku a sv. Apolináře, jejichž výstavba byla již v době úmrtí Karla IV. v pokročilém stavu.

Na místo položené v blízkosti kostela sv. Kateřiny byla v roce 1362 přenesena kolegiátní kapitula ze Sadské. Zde zbudovaný kostel byl zasvěcen svatému Apolináři. Ten podle legendy přišel spolu se svatým Petrem z Antiochie do Říma a odtud byl svatým Petrem poslán do Ravenny, kde se stal prvním biskupem. U jeho hrobu v blízkosti ravennského přístavu vyrostla bazilika S. Apollinare in Classe vysvěcená v roce 549. Když pak byly z baziliky S. Apollinare in Classe přeneseny ostatky svatého Apolináře k ravennskému kostelu ariánských zbudovanému králem Theoderichem a zasvěcenému Kristu Spasiteli, dostal tento patrocinium S. Apollinare Nuovo.

Ravenna se v roce 402 stala hlavním městem západořímské říše a sídlem císaře Honoria, který opustil Milán. Po zániku západořímské říše v roce 476 se Ravenna stala sídlem barbarského krále Odoakera a od roku 493 z Ravenny vládl více než třicet král Theodorich. Dobré časy prožila Ravenna pod vládou byzantského císaře Justiniána. Ravenně, která po jeden čas byla císařskou rezidencí, náleželo v dějinách říše významné místo. Zasvěcení jednoho z novoměstských kostelů svatému Apolináři vytvářející duchovní spojení mezi Prahou a Ravennou nese tedy zřetelný imperiální kód.

S událostmi, které se v předhusitské Praze odehrály, souvisí i jiná stavba, kdysi z velké části zbouraná, ale v minulém století „obnovená“, respektive z velké části znovu zbudována – kaple Betlémská na Starém Městě. Jejím fundátorem byl měšťan Kříž a Johanes z Mülheimu, jenž patřil ke dvořanům Václava IV. Král založení kaple v roce 1391 potvrdil. Ta se stala významným centrem reformního hnutí, kázal v ní mistr Jan Hus, v jejím nitru byli pohřbeni tři mládenci popravení za účast v protiodpustkových demonstracích, kteří se stali mučedníky husitského hnutí.
Tato kaple měla charakter síně na ne zcela pravidelném půdorysu. Je otázkou, zda byl její vnitřní prostor původně jen plochostropý. Zda její zaklenutí do čtyř lodí síťovou klenbou vycházející z klenebních schémat rozvíjených hutí Petra Parléře vzniklo až v době pozdní gotiky, či již v letech před husitskou revolucí. Celistvý prostor této kaple byl na každý pád příhodný pro kázání, která zde zaznívala.